Příběh: Kostel svatého Matěje v Bechyni
Krev na dlaních mu zasychala v lepkavé krustě a každý krok po kamenitém náměstí zněl jako úder kladiva do rakve. Mikuláš stál před masivními dveřmi kostela svatého Matěje a dýchal těžce, až mu v plicích pálilo. V kapse měl stříbrné mince, které mu nepatřily, a v srdci hluk, který přehlušil i vzdálené zvuky města. Věděl, že pokud teď nezmizí, najdou ho. Ale cesta pryč z Bechyně byla uzavřená a on, zoufalý a vyčerpaný, hledal úkryt v jediném místě, kde by ho nikdo v té chvíli nehledal – v domě božím.
Strnul svaly v čelisti, když s hlučným skřípěním odtlačil těžké křídlo dveří. Do obličeje ho udeřil chlad a těžký pach starého vosku smíchaný s vlhkostí kamene. Uvnitř vládlo pološero, které rozbíjela jen pár slabých paprsků světla pronikajících sklem. Mikuláš se rozhlédl. Gotické klenby nad ním stoupaly do tmy jako kamenné prsty sahající k nebi, které ho v tu chvíli nenávidělo.
Klesl na kolena, ne z pokory, ale proto, že ho nohy přestaly držet. Opřel se o chladný sloup a zavřel oči. V hlavě mu stále zněl křik muže, kteréhomu ty mince vzal. Byl to jen okamžik slabosti, jen jedna chyba, která z něj udělala zvíře. Teď tu seděl v tichu, které bylo tak hluboké, že slyšel vlastní zběsilé tlukot srdce.
Najednou se z hloubi chóru ozval zvuk. Nebyl to hlas, spíše tiché šustění roucha o dlažbu. Mikuláš ztuhl. Pomalu otevřel oči a pohlédl směrem k oltáři. V šeru zahlédl postavu. Byla to jen stín, neurčitá silueta, která stála nehybně u zdí presbytáře. Mikuláš chtěl zakřičet, chtěl utéct, ale něco ho přikovalo na místě.
Postava se pohnula. Pomalým, až nadpozemským pohybem se k němu blížila. S každým krokem se zdálo, že prostor kolem nich houstne a čas se natahuje. Mikuláš se pokusil vstাতে, ale jeho tělo bylo těžké jako olovo. Když byla postava jen pár kroků od něj, zastavila se. Mikuláš neviděl tvář, jen záři, která nebyla světlem svíček, ale něčím vnitřním, jemným a přitom drtivým.
„Vrať to, co není tvé, a najdeš cestu domů,“ ozval se hlas, který nezněl v uších, ale přímo v jeho mysli. Byl to hlas tisíců lidí najednou, šepot předků, kteří v této zemi spali dávno předtím, než byly zvedeny tyto zdi.
Mikuláš se zachvěl. Vytáhl z kapsy mince a s třeštěním v hlase vydechl prosbu o odpuštění. Vteřinu poté, kdy mince dopadly na kamennou dlažbu s jasným cinknutím, se vzduch kolem něj rozvlnil. Prudký proud teplého větru, který v zimním kostele neměl být, ho zasáhl do tváře. Vonělo to po čerstvém chlebu a jarní louce.
Když znovu otevřel oči, byl v chrámu sám. Postava zmizela, jako by ji nikdy neviděl. Jen ticho a chlad zůstaly. Mikuláš však cítil v hrudi zvláštní lehkost. Už nebyla tam ta tíha, která ho táhla k zemi. Vstal, nechal peníze ležet na zemi pro toho, kdo je bude potřebovat více, a vyšel zpět na náměstí.
Když zavřel dveře za sebou, podíval se nahoru na vysokou věž, která dominovala městu. Cítil, že ho z těch výšin někdo sleduje, ne s hněvem, ale s trpělivostí. Nedokázal vysvětlit, co se stalo v onom šeru mezi sloupy a klenbami. Věděl jen, že z tohoto místa už není ten stejný člověk, který do něj vstoupil.
Kdo dnes prochází chladnými loděmi kostela svatého Matěje a přiloží ucho k kamenným stěnám, možná uslyší tiché cinknutí stříbra o dlažbu, které v tom tichu přetrvává jako ozvěna dávného vykoupení.