Příběh: Kostel svatého Jiří (Bořitov)

Když se Petr z Bořitova dotkl stěny, praskla mu v prstech skořápka.

Nebylo to úmyslné. Jen se opřel o chladný kámen, když ho zadrhla noha, a náhle mu zbylo v dlaních jen několik šupin, jako by je něco vysekalo. Vzápětí ho udeřil zápach – ne zrezivělého kovu, nýbrž čerstvého dřeva, jako by někdo právě rozřízl kmen v lese za vesnicí. V kostele panovala tma, přerušovaná jen slabým světlem, které se vloudilo úzkým oknem nad hlavním oltářem. Petr sevřel pěst, ale skořápky byly pryč. Na jejich místě mu zůstal jemný, jako by ho někdo pohladil prsty.

„Pánové, co se děje?“ ozval se za ním kněz, starý Jindřich, jehož hlas zněl unaveně, jako by se ptal stejného otázku už sto let. Petr se otočil, ale kněz stál u dveří, opřený o dřevěnou berlu, a díval se na něj s tím výrazem, který měl pro ty, kdo přicházeli do kostela s něčím, co se nedá vysvětlit. „Nic,“ odpověděl Petr a pokusil se zasmát. „Zdálo se mi, že jsem se přitiskl k té románské stěně moc silně.“

Jindřich neodpověděl. Místo toho se pomalu přiblížil a ukázal na fresku svatého Jiřího, jak probodává draka kopím. „Vidíš, jak se mu pod nohama zvětšuje stín?“ Petr pohlédl. Stín pod svatým Jiřího nohama byl skutečně neobvyklý – neostrý, jako by se rozplýval do vzduchu. „To je stará malba,“ řekl kněz. „Lidé říkají, že když se na ni podíváš správně, uvidíš něco dalšího.“

Petr se naklonil. Na první pohled byl výjev jasný: jezdec v plné zbroji, zvíře se skvrnitými šupinami, které se vinou v agónii. Ale když se soustředil, začal se mu zdát, že draka není jen jeden. Za ním se tyčí další silueta, temnější, jako by byla namalovaná inkoustem, který čas nevybledl. A v té tmě se pohybovalo něco – ne dračí ocas, nýbrž prsty, které se dotýkaly zbroje svatého Jiřího zespodu.

„To je jen omyl,“ řekl Petr, ale jeho hlas zněl slabě. „Malíř se spletl.“

Jindřich se usmál bez radosti. „Ne. To je varování.“

Petr si vzpomněl na minulý týden, kdy se vrátil z Olomouce s plnou taškou peněz, které měl rozdělit mezi chudé. Ale když přišel domů, zjistil, že jeho mladší bratr, Vašek, ukradl polovinu a utíká s ní do Uherska. Petr ho pronásledoval, ale v lese u Bořitova ho zastihla bouře. Když se probudil, Vašek byl pryč – a s ním i peníze. Od té doby ho pronásledoval pocit, že něco není v pořádku. Jako by mu někdo ukradl nejen zlato, nýbrž i něco hlubšího, co nemohl pojmenovat.

„Ty jsi tu už byl,“ řekl kněz náhle. „Před lety. Když byl kostel ještě v troskách.“

Petr zamrkal. „Já? Ne, já jsem se narodil až po husitských válkách.“

„Ty jsi byl ten, kdo přišel v noci a našel tu fresku svatého Kryštofa.“ Jindřichův hlas zněl klidně, ale jeho oči se přitom nehnuly od Petra. „Byla zakryta omítkou, ale ty jsi věděl, kde hledat. Jako bys to už jednou viděl.“

Petr pocítil, jak mu ledový pocit stoupá po zádech. „To není možné.“

„Možná ne,“ souhlasil kněz. „Ale já ti řeknu, co ti říkají stěny. Ten, kdo ti ukradl peníze, nebyl tvůj bratr.“

Petr se rozesmál, ale znělo to jako kašel. „Vašek je můj bratr. A já jsem ho viděl.“

„Viděl jsi to, co chtěl, aby ses bál,“ řekl Jindřich. „Ale on už není v Uhersku. Je zde. A ty ho najdeš, až pochopíš, že draka nikdy nezabiješ kopím.“

V tom okamžiku se nad hlavou Petra rozsvítila lucerna. Světlo bylo bílé, téměř slepivé, a na stěně se objevila nová skvrna – jako by někdo nalil vodu na suchý písek. A v té skvrně se začalo rýsovat obličeje: Vašek, jak se usmívá, ale jeho ústa jsou plná šupin. A za ním další tváře – ty, které Petr neznal.

„Co to je?“ zeptal se, ale věděl, že nemá odpověď.

Jindřich jen pokrčil rameny. „To, co se stalo před sto lety. A co se stane znovu.“

Petr se otočil a utíkal ven, aniž by se podíval zpět. Když vyběhl z kostela, bylo venku tmavě zelené světlo, jako by se nad Bořitovem rozlilo něco, co sem nepatří. Na prahu stál jeho bratr, Vašek, ale jeho obličej byl jako vyřezaný z dřeva, bez očí. „Petře,“ řekl Vašekův hlas, ale zněl jako echo z hlubin kostela, „ty jsi mě našel.“

A Petr věděl, že to není pravda. On nic nenalezl. Ale něco ho našlo.