Příběh: Kostel svatého Matouše (Hať)
Kámen padl z nebe.
Jana Kovářová se pokusila nevidět, jak se zvedá z kolen, ale kámen ležel na dlažbě u hlavního oltáře, teplý jako živo, a jeho okraje byly ostré jako čepele. Neodrazil se od stropu, nepadl z věže ani z kruchty – prostě tam byl, jako by ho sem někdo položil, když se nedívala. Vzduch v kostele voněl prachem a voskem, ale pod tím se jí zdálo, že cítí i něco jiného: kov a hořkost, jako by se někdo pokusil spálit cibuli přímo nad oltářem.
„Matko Boží…“ zašeptala a ruku si přitiskla na hrudník, kde jí srdce bušilo jako po útěku. Byla tu jen chvíli, aby se pomodlila za svého bratra, který se vrátil z války s prázdnou hlavou a prázdnými rukama, ale teď už nevěděla, jestli to byla vůbec modlitba. Když se podívala zpět na oltář, kámen byl pryč. Zůstala po něm jen malá skvrna, jako by ho někdo setřel prstem.
„Sestřičko?“
Za ní stál farář Václav Kopecký, jeho tvář osvětlena svíčkami z bočních oltářů. Měl vlasy šedivé jako prach na knize a oči, které viděly příliš mnoho. „Něco jsi našla?“
Jana zavrtěla hlavou. „Ne, já… nic. Jen jsem se trochu polekala.“
Farář se naklonil, aby se podíval na dlažbu. „Zajímavé. Včera večer tu byl někdo, kdo si stěžoval, že mu zmizel kámen z kapsy. Říkal, že ho sem musel nechtěně upustit.“ Jeho hlas zněl klidně, ale Jana poznala, že lže. Farář něco ví.
„A vy mu nevěříte?“
„Věřím, že lže.“ Farář se narovnal a pohlédl na oltář, kde visel obraz svatého Matouše s knihou a mečem. „Tohle místo má paměť. A někdy si vybírá, co si chce vzpomenout.“
Jana se podívala na dveře, ale něco ji drželo. „Co to znamená?“
Farář se usmál, ale to byl smutný úsměv. „Znamená to, že někdo tady hledá odpověď. A někdy mu ji dáme. Jindy…“ Pokrčil rameny. „Jindy mu ji vezmeme.“
V tom okamžiku se za nimi ozval zvuk – ne zvon, ne krok, ale něco jako šepot vítru mezi kameny. Jana se obrátila, ale nikdo tam nebyl. Jen stín, který se pohyboval tam, kde stín být nemohl.
„Farář…“
„Ano, dítě?“ Jeho ruka se dotkla jejího ramene, ale neodvrátila ji od toho místa.
„Co když to není kámen?“
Farář se podíval na prázdné místo u oltáře a jeho dýchání se zrychlilo. „Co když je to klíč?“
Jana nechápala, ale když se podívala zpět, viděla, že na dlažbě leží něco jiného: malý kovový předmět, který se leskl jako stříbro. Nebyl tam předtím. Byla si jistá.
„Vezmi ho,“ řekl tiše. „Ale nezapomeň: některé věci se nedají vrátit.“
Jana se sklonila, ale když se dotkla předmětu, byl studený jako led. A když ho vzala do ruky, zjistila, že v něm není žádný klíč. Byla to jen malá, zahnutá jehla – jako by někdo roztrhal něco, co neměl roztrhat.
A když se podívala zpět na oltář, tam ležel kámen znovu. Tentokrát s vyrytým letopočtem: 1731.
Farář se pomalu odvrátil. „Někteří lidé přicházejí sem hledat odpovědi. Jiné přicházejí, aby jim byly dány.“
Jana držela jehlu v dlani a věděla, že už nikdy nebude stejná. A když opustila kostel, větrník nad hlavním vchodem se začal otáčet, i když nefoukalo ani sluneční paprsek.
Až později, když stála u pomníku padlých z první světové války, si uvědomila, že na kameni je vyryto ještě něco jiného: jméno. Jméno jejího bratra.
Ale na pomníku nebylo žádné jméno.
A v kostele nikdo neví, že tam byla.