Příběh: Kostel svatého Petra a Pavla (Hněvošice)
Dveře se zavřely s takovým nárazem, že zvoník v patře zaskřípal a zvon se lehce rozkymácel. Matěj Šimůnek, farář z Hněvošic, stál uprostřed lodi a jeho ruce, ještě chvíli předtím pevně uchopující kniha, se teď třásly jako listí v říjnovém větru. Na hlavním oltáři hořela svíčka, jejíž plamen se náhle protáhl do výšky, jako by někdo do ní foukal skrze neviditelnou trubici. Vůně vosku se mísila s něčím jiným — s pryskyřicí, která voní z dřeva, když ho něco probouzí ze spánku.
„Páně Bože,“ zašeptal, „co se tu děje?“
Za jeho zády se posunulo sedadlo na kruchtě. Nikdo tam nebyl. Ale dřevo se pod ním prohnulo, jako by se někdo pokusil zvednout, ale zůstal uvězněn v nějaké neviditelné síťce. Matěj se otočil, srdce mu bušilo až v krku. Vzduch v kostele byl najednou těžký, jako před bouří, a přesto mu připadal tenčí, jako by se kolem něj rozptyloval. Na stěnách se objevily stíny, které neodpovídaly světlu ze svíček. Jedna z nich — dlouhá, roztažená — se plazila po zdi nad bočním oltářem svatého Petra. Farář poznal tu postavu. Byla to jeho vlastní.
„To není možné,“ sykl.
Stíny se začaly pohybovat synchronizovaně, jako by je někdo ovládal zevnitř. Ta jeho vlastní se oddělila od zdi a začala se pomalu otáčet k němu. Matěj ucítil, jak se mu z potu ochlazuje čelo. Pak se stíny najednou rozplynuly, jako by je někdo smetl metlou. Zůstal jen zápach — teplý, jako by někdo nedávno opustil místnost, ale zároveň starobylý, jako by tu stál po staletí.
„Kdo jsi?“ zeptal se, hlas mu zněl cizí, jako by ho někdo nahradil.
Odpověď přišla ne ze vzduchu, nýbrž z hloubky oltáře. Tam, kde visel obraz Madony, se náhle rozptýlila vrstva prachu, která se na něm usadila za posledních padesát let. Barvy se zjasnily, tváře dítěte a matky se zdály živější. A v okamžiku, kdy Matěj přimhouřil oči, se mu zdálo, že vidí, jak se ústa Panny Marie lehce pohnou. Neusmívají se. Nepláčou. Jen se otevřou — a z úst se vynoří slovo, které neznal, ale které mu proniklo přímo do kostí.
„*Odpusť.*“
Dveře se otevřely samy od sebe. Studený vítr zvenku vynesl zápach zeminy a vlhkých listů. Matěj zůstával na místě, dokud se mu nohy neobnovily. Když se konečně podíval na oltář, byl obraz opět zatemněný prachem. Ale v jeho ruce ležela malá, vyřezávaná figurka andílka, kterou nikdy předtím neviděl. V ruce držela svíčku — a na její tváři bylo vyryto jedno slovo: *„Hledáš.“*
Když o týden později našli Matěje mrtvého u zdi kostela, držel v rukou ten andílka. Na jeho tváři nebyl strach. Nebo lítost. Jen klid, jako by konečně našel to, co hledal — a teď ho mohlo pustit.