Příběh: chrám svatého Ducha v Jihlavě
Když se Jan Křtitel dotkl jeho ruky
Dveře kostela se zavřely za ním s takovým prasknutím, že se mu zdálo, jako by se něco uvnitř prohnulo. Vzduch byl tlustý, nasycený vlhkostí starých kamenů a něčím jiným — sladkou, hořkou vůní, jako by někdo spálil kadidlo a zároveň rozlil víno. Zvedl hlavu a uviděl před sebou ikony, jejichž zlaté pozadí se zdálo, že ho pozorují. *Jsem blázen*, pomyslel si. *Přišel sem, aby se modlil, a teď tu stojí s prázdnými rukama a prázdnou hlavou, jako vždycky.*
„Pane Bože,“ zašeptal a jeho hlas se ztratil mezi trhlinami ve stěnách. „Já nevím, co mám dělat.“
Náhle se mu zdálo, že někdo pohnul. Zvedl hlavu a uviděl starou ženu, sedící na lavici u ikonostasu. Byla oblečená v černém, ale její ruce držely nitky, které se zdály být vyrobené ze stříbra. Když se na něj podívala, usmála se. „Ty jsi ten, který přišel za odpověďmi,“ řekla. „Ale odpovědi nejsou v knížkách. Jsou v tom, co ti srdce řekne.“
Jan se pokusil mluvit, ale z úst mu vyletělo jen: „Co… co víte o mém hříchu?“
Žena se nehnula. „Vím, že jsi lhal svému bratru o penězích. Vím, že jsi opilý slíbil věci, které nemáš, a teď se bojíš, že tě chytí. Ale víš, co je nejhorší?“ Přiblížila se k němu, její oči byly jako tmavé dírky v černém plátně. „Že jsi se bál tak dlouho, že už ani nevíš, jak se modlit.“
Jan chtěl utéct, ale nohy ho nesly. Žena zvedla ruku a dotkla se jeho zápěstí. Teplo, které z ní vyzařovalo, ho prošlo až do kostí. „Poslouchej,“ řekla. „Za dveřmi je muž, který ti může pomoci. Ale ty musíš jít k němu s čistým srdcem.“
„Kdo to je?“ zeptal se, i když věděl, že to nemá smysl. Žena už byla pryč. Na jejím místě stál starý muž v prostém plášti, který se na něj díval s takovou smutnou vírou, že Jan pocítil, jak mu srdce tluče až v krku.
„Já jsem ten muž,“ řekl muž. „Ale ty jsi ten, kdo musí rozhodnout.“
Jan se probudil na prahu kostela, kde ho někdo opatrně dotkl ramene. „Pane Kříže, vy jste tu celou noc. Je už téměř úsvit.“
Zvedl hlavu a uviděl před sebou starého hrobníka, který mu podával šálek horkého čaje. „Co… co jsem dělal?“ zeptal se, i když věděl, že nemůže být odpověď.
Hrobník se usmál. „Modlil jste se, pane. A někdo vám odpověděl.“
Jan se podíval zpět do kostela, kde se zdálo, že se dveře mírně otvírají a zavírají, jako by někdo dýchal. Vzduch voněl kadidlem a něčím starým, něčím, co tam nemělo být. A pak uviděl na zdi ikonu svatého Jana Křtitele, který držel v ruce svíci. Plamen ho neopaloval.
„Co to bylo?“ zeptal se sám sebe.
A pak pochopil: *To byla otázka, na kterou nikdy nedostane odpověď. Ale možná to ani není důležité.*