Příběh: evangelický kostel v Jihlavě
Když se dveře zavřely samy
Vzduch uvnitř kostela voněl po vosku a vlhkých kameních, jako by ho někdo nedávno rozlil přes dlažbu. Jan Nepomuk Švejda, bývalý městský úředník, který se před rokem stal pastýřem, sevřel v dlaních klíč a zjistil, že ho držel v ruce už minutu, aniž by si uvědomil, že ho vůbec otevřel. Dveře za ním se zavřely s takovým klapotem, jako by je někdo zatlačil zevnitř. Ale nikdo tam nebyl.
„Pánové, tohle nemůže být náhoda,“ zašeptal si, ale jeho hlas se ztratil v hlubokých krocích, které ozvaly z chóru. Nikdo tam nestál. Nikdo nedýchal. Jen ticho, jako by kostel držel dech. Švejda si otřel pot z čela a krok za krokem se vydal po chodbě, kde se stíny od svícnů táhly jako prsty mrtvých. Na lavici uprostřed lodi ležela kniha – *Postila* z roku 1723, jejíž stránky se samy rozklápěly na verš: *„A když se modlíš, nebuď jako ti falešní, kteří milují ve shromážděních stát se viděni lidmi.“* (Matouš 6,5)
Švejda se zaklel. Věděl, že tu kniha neměla být. Včera večer ji odnesl domů, schoval do skříně, a teď ležela otevřená, jako by ho někdo čekal.
„Kdo jste?“ zeptal se a hlas mu zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný. Odpověď přišla okamžitě – ne slovy, ale dotekem. Studený prst se mu dotkl zápěstí a pak se stáhl. Švejda se podíval dolů: na jeho ruce se zjevila malá, černá skvrna, jako by mu někdo vtiskl pečeť. Bolestivě ji stiskl, ale neodtáhla se. Teprve když se dotkl knižního obalu, skvrna zmizela.
Knihu zavřel. Na vnitřním listu byl napsán jediný řádek, písmem, které se mu zdálo známé, ale nemohl si ho připomenout: *„Přijdeš za mnou, až bude pozdě.“*
Dveře se opět otevřely. Venku stál starý hodinář, pan Kovář, který mu přinesl opravené hodiny pro kostel. „Pane Švejdovi, vy jste tu už hodinu,“ řekl a podal mu klíč. „Myslel jsem, že jste odešel.“
Švejda se podíval na hodiny na věži. Ukazovaly přesně pět minut po desáté. Ale on tu byl už od devíti. A kniha ležela na lavici, když přišel.
„Nic jsem neviděl,“ řekl Kovář a odcházel. Švejda zůstával sám, s knihou v ruce, a s pocitem, že někdo mu právě řekl poslední pravdu, kterou kdy potřeboval slyšet.
Když večer zavíral kostel, zhasl poslední svíci. Ale v chóru, kde nikdy nesvítilo, se náhle rozsvítila jedna svíčka – a zhasla teprve, když Švejda opustil poslední dveře.
Následujícího dne kniha zmizela. Ale na lavici zůstala malá, černá skvrna, jako by tam někdo ležel. A když Švejda přišel ráno do kostela, věžové hodiny ukazovaly nejen čas, ale i datum: *18. října 1878*. Den, kdy byl kostel vysvěcen. Den, kdy zemřel Paul Speratus.