Příběh: kaple svatého Cyrila a Metoděje (Kunratice)

Špalky pod oknem se třásly, jako by je proháněla neviditelná ruka. Matěj Vávra, který si nikdy netroufal ani na modlitbu, seděl na nich jako na soudu. Dlaně měl přitisknuté k chladnému kamennému stěně, mezi prsty mu prosakovala vlhkost ze zdi, která voněla po starých svíčkách a něčem, co připomínalo hnijící jabloňové listí. Venku se šustilo, jako by se někdo pokoušel proplížit kolem kaple bez hluku, ale dveře byly zamčené a klíč měl farář Teplý — ten, co se před rokem vrátil z Prahy a začal mluvit o zázracích, jako by je viděl.

Matěj si nechtěl připustit, že by tu byl kvůli něčemu jinému než úniku před svým otcem. Ale když se před chvílí vrátil z pole, kde mu praskl pluh a s ním i nervy, našel na prahu kaple ten kříž — kovaný, s kamenným podstavcem, který se mu zdál příliš těžký na to, aby ho sem někdo přinesl jen tak. A pak byl tu ještě zápach — ne zvonu, který už dávno zmlkl, ale něčeho staršího, jako by vzduch uchovával dech lidí, kteří tu stáli před sto lety.

„Ty tu zase?“ ozvalo se za ním. Matěj se neotočil. Věděl, že to je jen starý Jindřich, který se schovával v lese před německými vojáky a teď se vracel jako jeden z mála, co z Kunratic nezbyli. Ale Jindřich už dávno nemluvil. Mlčel, jako by slova ztratila smysl.

„Nic,“ sykl Matěj a odtrhl se od zdi. Špalky pod ním zaskřípěly, jako by protestovaly. Když se podíval nahoru, do prázdné niky nad hlavou, uviděl, že se v ní odráží jeho vlastní tvář — bledá, s očima, která neviděla nic jiného než otcovy pěsti a vlastní selhání. Ale pak se světlo v ní náhle rozptýlilo. Jako by někdo vnikl do kaple a zastavil se přímo za ním.

„Kdo je tam?“ zeptal se, ale hlas mu zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný.

Nikdo neodpověděl. Ale na lavici před oltářem, kde dříve stála socha zbičovaného Krista, ležela malá modlitba — vyřezaná z kusu dřeva, tak stará, že se na ní drtil prach. Matěj ji zvedl. Dřevo bylo teplé. Na rubu byl vyryt jeden jediný slovní spoj: *„Všechno se vrátí.“*

Vně kaple se náhle rozlomil kříž. Ne z úderu, ne z rozkazu — prostě se rozpadl na dvě části, jako by ho něco uvnitř roztrhlo. Matěj upustil dřevo a skočil zpět. Když se podíval ven, uviděl, jak se z lesa vynořuje žena v černém plášti, která se zastavila u zbytků kříže a jen tak tam stála, jako by čekala. V ruce držela svíčku, která nehořela.

„Ty ji vidíš?“ zeptal se Jindřichova prázdná postava za ním.

Matěj neodpověděl. Žena zvedla ruku a ukázala na kapli. Pak se obrátila a zmizela mezi stromy, jako by ji pohlohl sám vzduch.

Když se Matěj později vrátil domů, otec ho čekal s pěstmi zvednutými. „Kde jsi byl?“ zařval. „Kde jsi nechal pluh?“

Matěj se podíval na dlaně, které mu ještě chvíli poté zůstal teplé. Pak vyndal z kapsy kousek dřeva. „Všechno se vrátí,“ řekl a nechal ho padat na zem.

Když otec sklonil hlavu, aby ho zvedl, uviděl, že dřevo se rozpadlo na prach. Ale v okamžiku, kdy se ho dotkl, se mu zdálo, že slyší šepot — ne z kaple, ale z někde hluboko uvnitř něj. *„Zkus to znovu.“*

Kaple stojí dodnes. A někdy, když vítr fouká přes Kunratice, lidé tvrdí, že uvidí ženu v černém, jak čeká u zbytků kříže. Ale nikdo ji nikdy nedokáže zastavit.