Příběh: kostel Nejsvětější Trojice (Vladislav)
Když se Markéta z Vladislavi dotkla kamene, který ji nikdo jiný neviděl, ucítila, jak se pod prsty rozpouští jako sníh na jaře.
Nebylo to teplo, které by se dalo vysvětlit. Nebylo to ani světlo, které by pronikalo skrze rozbité okno – okna byla zavřená, a i kdyby ne, venku padal déšť, který na kamenných schodech kostela Nejsvětější Trojice zněl jako stovky malých kladiv. Byla to něco jiného. Jako by se kámen pod jejíma prsty rozplýval, jako by ho něco uvnitř pohlcovalo, a ona s ním.
„Panno…“ zašeptala, aniž si to uvědomila.
Hlas přišel z nikam a z všude najednou – ne z uší, ale z hloubi hrudníku, jako by se jí roztrhl hruď a něco z něj vykukovalo. Byla to žena, ale ne ta, kterou znala. Žena s tváří vybledlou jako starý kalich, který visel nad oltářem, s očima, která viděla věci, jež se nedají pojmenovat.
„Ty jsi tu už byla,“ řekla Markéta, i když věděla, že to nemůže být pravda. Byla tu poprvé od toho dne, kdy se její manžel, farář Václav, rozhodl, že ji odveze do Třebíče na léčení – že má „melancholii“, jak říkali, a že ji to zabije, když zůstane sama v tomto opuštěném kostele, kde se ani nedá slušně modlit, protože vše je rozbité, opuštěné, jako by se Bůh odtud stáhl.
Ale ona tu byla. Cítila to.
„Není to tvoje vina,“ řekl hlas. „Není to ani jeho.“
Markéta se zachvěla. Věděla, o čem mluví. Věděla o tom, co se stalo v té noci, kdy Václav přišel domů opilý a rozzuřený, když našel její dopis – ten, který nikdy nepsala. Když ji udeřil, až jí zuby krvácely, a ona se jen smála, protože to byl jediný způsob, jak ho zastavit. Když mu řekla, že je to lepší než když ji bije, když je opilý, když zapomíná, kdo je.
„Proč jsi tu?“ zeptala se, i když už věděla odpověď.
„Protože jsi tu potřebovala někoho, kdo ti neodpoví,“ řekl hlas. „Protože jsi tu potřebovala někoho, kdo ti nevěří, že jsi špatná.“
Kámen pod jejíma prsty se najednou stal tvrdý jako dřív. Jako by se něco zavřelo. Markéta zvedla hlavu a spatřila nad sebou strop – ten samý, který byl malovaný barvami, které se sloupaly, jako by je někdo neustále otíral. Ale teď tam bylo něco jiného. Něco, co tam nemělo být.
Obraz. Žena s dítětem v náručí, obklopená světlem, které se šířilo jako olej na vodě. A kolem nich písmo – ne latinsky, ne česky, ale nějakým jazykem, který Markéta poznala, i když ho nikdy neslyšela. Bylo to jako vzpomínka, jako něco, co měla zakopané hluboko v paměti.
„Kdo jsi?“ zeptala se, a hlas už neodpovídal.
Ale obraz zůstal. A když se Markéta podívala dolů, uviděla, že v ruce drží kámen – ten samý, který se rozpouštěl – a že je na něm vyryto její jméno. Ne tak, jak ho znala, ale tak, jak ho nikdy neviděla. Jako by ho někdo napsal před mnoha lety.
„Ty jsi tu byla dřív,“ šeptala si sama. „Ty jsi tu byla vždycky.“
Když se Markéta nakonec vzpamatovala, stál před ní farář Václav, bledý jako vápno, a ptal se, co se děje. Ale ona už neodpovídala. Protože věděla, že když vypráví, nikdo jí neuvěří. A když neuvěří, bude to jako dřív – jako by nikdy nic nebylo.
Takže jen položila ruku na jeho rameno a řekla: „Vezmi mě domů. Prosím.“
Ale když šla po schodech ven, cítila, jak se za ní něco otvírá. Jako by se dveře, které nikdy nebyly zavřené, teprve teď otevřely – a ona už nemohla jít zpátky.