Příběh: kostel sv. Jakuba Většího

Když se Markéta z Plešnic vrátila z cesty, našla ho tam, kde nikdo nečekal.

Klíč od kostela visel na svém místě za dřevěným křížem u branky, jako by ho tam nikdo nedotkl. Ale ona věděla, že to není pravda. Když se posunula blíž, uviděla stopu – vlhkou, jako by někdo přeběhl přes hřbitov v dešti, která už skončila před hodinou. Vzduch voněl vlhkou zeminou a starým kamenem, ale také něčím sladkým, jako by se v něm rozplývalo květy, které nikdo nesázel. A pak byl tam ještě ten zvuk – ne hrom, ne vítr, ale něco hlubšího, jako by se někdo modlil za zámkem dveří.

„Nepřišel jsi sem náhodou, viď?“ zašeptala, aniž by se otočila.

Dveře kostela se otevřely samy.

Markéta nevěděla, co ji více zaskočilo – že se dveře pohnuly, nebo že uvnitř nehořely svíčky. Bylo tam ticho, jako by čas na chvíli zastavil. Ale pak ucítila teplo. Ne ze svícnu, ne z kamen, ale z něčeho, co se šířilo vzduchem, jako by ji obklopilo něco živého. Na hlavním oltáři ležela ruka – bledá, téměř průsvitná, prsty sevřené kolem malého kousku pergamenu. Když se Markéta naklonila, papír se rozpadl na prach, ale na okamžik stihla přečíst jedno slovo: *„Odpustíš.“*

„Kdo jsi?“ zeptala se hlasem, který se jí zdál cizí.

Nic. Jen tišeji se zavířilo okno nad oltářem, a když se podívala nahoru, uviděla na skle stopy – ne od prstů, ale od něčeho, co tam bylo napsáno a pak zase zmizelo. Jako by se vzduch stáhl zpět do sebe.

Když vyšla ven, brána za sebou zaskřípala, jako by ji někdo zamkl. Klíč na kříži byl pryč.

---

Následujícího dne našli hraběte Adama Jindřicha ze Steinau mrtvého v kapli Panny Marie Lurdské. Na jeho tváři byl klid, jako by ho něco uvolnilo. A v jeho ruce ležela ta samá ruka – teplá, jako by ji teprve teď položili.

Markéta nikdy neřekla, co viděla. Ale od té doby chodí do Nebílov každý rok na svátek svatého Jakuba. Vždycky s klíčem. A vždycky najde dveře otevřené.