Příběh: kostel svatého Cyrila a Metoděje (Lužice)

Když se Matěj Šváb pokoušel zvednout kámen, který mu ležel na hrudi, jeho ruce se zatřásly jako listy v zimním větru. Noc byla tak tichá, že slyšel, jak se jeho vlastní dech rozpadá na malé, ledové kousky mezi zuby. Kostel stál před ním jako černý stín s vyřezávanými okny, které jako oči pozorovaly každý jeho pohyb. Věděl, že by měl utéct, ale nohy ho nesly jen k tomu kamennému kříži u zdi, kde se před rokem schovával před vojáky, když ho chtěli pověsit za to, že ukryl kněze.

Teď tu byl znovu. A tentokrát neměl ani tolik odmluvy. Kámen v jeho dlani byl studený, vlhký, jako by ho někdo právě vyndal z podzemní studně. Na jeho povrchu se lesklo něco, co tam nemělo být — malé, vyryté písmenko, jako by ho do kamene vtiskl prst někoho, kdo už dávno spí. Matěj ho otočil k světlu svíčky, kterou si přinesl z kostela. Písmeno *C*.

„To není náhoda,“ zašeptal si, ale jeho hlas zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný. V tu chvíli se za ním ozval šepot, tak slabý, že si myslel, že to může být vítr, který se vine mezi hroby. Ale vítr nevnímal zápach hořící svíčky, ani nevěděl, že Matějova tvář je vlhká nejen od deště.

„Kdo jsi?“ zeptal se a otočil se, ale nikdo tam nebyl. Jen stín, který se přesunul od oltáře k vchodu, jako by ho něco táhlo pod zem. Matěj se rozběhl dovnitř, kde ho čekal ten samý zápach — prach, staré dřevo a něco sladkého, jako by někdo před chvílí rozlil med na kamennou podlahu. Na stěnách visely obrazy svatých, ale jejich tváře se mu zdály známé, jako by je viděl ve snu, který si nepamatuje.

V zadní části kostela, kde stály varhany, našel dveře, které nikdy předtím neviděl. Byly polámané, jako by je někdo rozbil zevnitř. Za nimi se otvírala úzká schodiště dolů, do temnoty, která voněla jako mokrý papír a staré pergameny. Matěj si uvědomil, že má v ruce ještě ten kámen — a teď na něm bylo druhé písmeno: *M*.

„Cyril a Metoděj,“ zašeptal. Věděl, že to nemůže být pravda. Věděl, že je blázen, že ho pronásleduje jeho vlastní vinou, že ho za to, co udělal, trestá halucinace. Ale když se pokusil schody vystoupit, jeho noha se zasekla v něčem, co tam nemělo být — v úzkém, vyřezávaném schodě, který vedl ještě hlouběji, tam, kde se vzduch stal tak tlustým, že ho nelze dýchat.

A pak uviděl světlo.

Nebylo to slunce, které proniká okny. Nebylo to ani plamen svíčky. Bylo to něco, co svítilo ze stěn, jako by byly vyrobeny z čistého stříbra. A uprostřed toho světla stál muž v bílém rouchu, který držel v ruce knihu, jejíž stránky se otáčely samy od sebe. „Ty jsi tu už jednou byl,“ řekl hlas, který zněl jako echo z hlubin studny. „Ale teď musíš rozhodnout.“

Matěj se pokusil mluvit, ale jeho ústa byla plná prachu. Knihu si přitáhl blíže a uviděl, že na první stránce je vyryto jeho jméno — *Matěj Šváb* — a pod ním datum, které ještě nepřišlo: *1874*.

Když se probudil, ležel na chodbě před kostelem, a v ruce držel pouze ten kámen. Na něm bylo vyryto všechna tři písmena: *C-M*.

Slunce už stoupalo nad Lužicemi, a kostel stál klidně, jako by se nic nestalo. Ale když Matěj vstoupil dovnitř, u oltáře našel otevřenou knihu, kterou nikdo tam nechal. Na první stránce bylo napsáno: *„Kdo hledá, najde. Kdo se bojí, ztratí.“*

A na druhé stránce — jeho jméno. A datum, které ještě nepřišlo.