Příběh: kostel svatého Filipa a Jakuba (Pavlice)

Když se špička nože zasekla v dřevěné lavici, zůstal tam jen tenký, třesoucí se pruh světla, jako by někdo rozřízl stín na dvě poloviny. Matěj Uhlíř, který seděl na přední lavici uprostřed lodi, nehnul se. Dýchal pomalu, jako by se bál, že každý nádech může rozptýlit to, co se právě stalo.

Za jeho zády se kostel rozkládal ve stínu, který padal skrze vysoká arkádová okna, jako by je někdo vyřezal nožem do kamene. Vůně starého dřeva, vosku a něčeho sladkého, jako by někdo před hodinou zapálil svíčku a zapomněl ji uhasit, mu ležela v krku. Matěj si otřel pot z čela a pohlédl na nož, který držel v ruce. Byl to stejný nož, který před chvílí vytrhl z opasku jednoho z vojáků, když ho v lese u Vranovské Vsi přepadli. Teď ležel na lavici, jako by ho tam někdo položil.

„Pánové, tohle není náš,“ zašeptal tehdy jeden z ozbrojenců, když mu Matěj ukázal nož s vyrytémi písmeny *L.R.* – *Louis Raduit de Souches*. Vojáci se na sebe podívali, pak na Matěje, který stál s holýma rukama a v očích něco, co jim připomínalo zvíře v pasti. „Vezměte si ho,“ řekl Matěj. „Ale já ti ho nechám.“ A když mu ho jeden z nich vrátil, chtěl ho Matěj hodit do bahna. Ale místo toho ho schoval do opasku, jako by ho někdo připevnil k jeho ruce.

Teď seděl v kostele a nož mu klouzal mezi prsty, jako by se bál, že ho Matěj pustí. Kostel byl prázdný – jen on a stíny, které se táhly po kamenných stěnách jako rány. Matěj zavřel oči a slyšel zpěv, který neznal. Bylo to jako echo z dávné doby, kdy se lidé modlili u oltáře svatého Filipa a Jakuba, když ještě nebyly zvony, jen zvonění zvonů z dálky, jako z jiného světa.

„Ty jsi tu už byl,“ řekl nahlas, i když věděl, že nikdo neodpoví. Ale něco se posunulo. Něco se změnilo. Na lavici před ním, tam, kde ležel nož, se objevilo světlo. Nebylo to slunce, které pronikalo okny – bylo to něco jiného. Něco, co se rozlilo po dřevě, jako by někdo rozlil olej. A pak – hlas.

„Matěji.“

Bylo to jeho jméno, ale ne z jeho rtů. Znělo to, jako by ho někdo volal z hloubky studny. Matěj se napřímil, srdce mu bušilo v krku. „Kdo je tam?“ zeptal se, i když věděl, že odpověď nechce slyšet.

„Ty víš,“ ozvalo se. „Ty víš, co jsi udělal.“

Matěj se podíval na nož. Na jeho ostří, které lesklo, jako by ho někdo právě vyčistil. „To není moje,“ zašeptal. „To není moje vinou.“

„Ale je tvým břemenem.“

Vtom se dveře kostela pomalu zavřely. Matěj se otočil, ale nikdo tam nebyl. Jen stíny, které se táhly po zdi, jako by se někdo pokoušel utéct. Nož mu klouzal z ruky, ale Matěj ho chytil. Tentokrát ho nechal ležet na lavici. Pak se zvedl a šel ke dveřím. Když je otevřel, venku ho čekal chladný večer, vonící vlhkou zemí a dalekými poli.

Když se podíval zpět, kostel se zdál jiný. Jako by se jeho stěny lehce pohybovaly, jako by dýchaly. A když se Matěj otočil, aby šel pryč, uslyšel za sebou šepot:

„Nezapomeň.“

Matěj se zastavil. V ruce držel nož, který už nebyl jeho. A věděl, že ho nikdy neodloží. Protože někde v tomto kostele, mezi těmito stěnami, které držely tajemství staletí, ho někdo čekal. A čekal na to, až se vrátí.