Příběh: Radnické schody

Krev na schodech

Když se Markéta z Hradce pokusila vzít poslední krok, její prsty se zachytily o něco vlhkého a teplého. Zvedla ruku a uviděla na dlaních červenou skvrnu, jako by někdo rozmazal vinný šťávu mezi prsty. Vzápětí ji zasáhlo, že to není víno, ale něco hůř — něco, co vonělo po spáleném masu a starém kameni. Schody pod ní, ty černé, vyřezávané, se zdály najednou jako lebka s otevřenou tlamou.

„Panna Markéto!“ ozval se za ní hluboký hlas. „Co tam děláš? Ty jsi tam neměla být!“

Obrátila se a uviděla Jakuba, syna řezníka, jak běží nahoru po schodech, jeho nohy se ztrácely v prachu z pražců. V ruce držel sekáč, jeho tvář byla zbledlá jako sádra. „Neboj se,“ řekl, ale jeho hlas se třásl. „To není tvoje krev.“

Markéta se podívala dolů. Na dolním konci schodů, kde stály sochy svatých, se zdálo, že se něco pohybuje. Sv. Jan Nepomucký, ten s andílkem a kartuší mostu, měl hlavu nakloněnou stranou, jako by poslouchal. A pak — *plác!* — jako by někdo hodil mokrý hadr o zeď. Voda se rozlila po schodech, ale ne z nebe, ne z deště. Voda stékala *z kamene samého*.

„To není možné,“ šeptala Markéta, ale její slova se ztratila ve zvuku, který přišel z hlubin. Znělo to jako smích — hluboký, syčivý, jako by se z kamene valil duch, který si už dlouho hrál s lidskými osudy.

Jakub se přiblížil a dotkl se schodu. „Spálené maso…“ zamumlal. „To voní jako z té noci, kdy hořely krámky.“

Markéta znala tu vůni. Byla to vůně z roku 1419, kdy husité vypálili řeznické krámky na Vršku masných. Říkalo se, že duše těch, kteří zemřeli v ohnivém pekle, se tu vracejí, když je někdo pobouří. A ona teď stála na místě, kde se kdysi probodávalo maso, kde se krev smíchala s prachem, a kde něco — něco *živého* — teď čekalo, až se někdo vrátí.

„Utečeme,“ řekl Jakub a strhl ji za ruku. „Teď.“

Ale Markéta zůstala stát. Protože na posledním schodu, tam, kde se voda sbírala do malých kaluží, ležela malá, černá kůžička. Jako by ji tam někdo nechal v uplynulých staletích. A když se Markéta sklonila, aby ji zvedla, uslyšela šeptání:

*„Proč jsi tu?“*

A pak — nic. Jen tiše. Jen voda, která stékala po schodech, jako by někdo plakal.

Když příští ráno našli Jakuba mrtvého u sv. Josefa, jeho tvář byla bledá jako vápno a v ruce držel sekáč. Říkali, že se probodl sám. Ale Markéta věděla pravdu. Něco tam bylo. Něco, co čekalo. A když se podíváš na Radnické schody, když se zastavíš u soch a posloucháš, možná uslyšíš i ty. Něco, co šeptá:

*„Ty jsi tu ještě?“*

A pak ti odpoví jen ticho. A vlhké teplo na dlaň.