Příběh: Rámová
Krkavčí dům na Rámové
Když Jindřich z Rožmitálu přitiskl dlaň na studený kámen, prsty mu zůstal na prstech zápach hniloby a starého dřeva. Dům U Krkavců stál jako vždy, ale dveře byly rozbité, a uvnitř se valil šer, který nebylo možné vysvětlit ani větráním. *„To není možné,“* zasyčel, ale jeho hlas se ztratil v hlubokém chrápu, který se ozval z temnoty. *„Kdo by sem v noci přišel?“* Zvedl meč, ale ruka mu třásla – ne z obavy, nýbrž z něčeho horšího: z poznání, že tu už jednou stál.
Před třiceti lety, když byl ještě jen mladým pážetem, ho jeho pán, hejtman Kuneš z Vřesovic, poslal na Rámovou, aby doprovodil soukenického mistra Hynka z Prahy do jeho domu. *„Neseš něco, co by mělo zůstat utajeno,“* varoval ho hejtman. *„A když se vrátíš, mlč.“* Hynkovo obličej bylo bledé jako vosk, když se zastavili před domem U Krkavců. *„Zde se děje věci, které by měly být pohřbeny s námi,“* šeptal, zatímco jeho prsty se svíraly kolem malého kusu pergamenu. *„Ale oni se vracejí. Vždycky se vracejí.“*
Dveře se otevřely samy. Nikdo tam nebyl. Jen zápach – jako by někdo rozřízl hnijící maso a nechal ho ležet v slunci. Hynk se rozběhl dovnitř, Jindřich za ním. V přízemí našli jen rozvrácené rámy od soukenictví, roztrhané látky a na zemi rozlitou barvu, která se proměnila v něco černého, lesklého jako křídla. *„To není barva,“* zasyčel Hynk. *„To je krev.“* Pak se ozval křik – ne z domu, nýbrž z ulice. *„Pomoc!“* volal někdo, ale když Jindřich vyběhl ven, ulice byla prázdná. Jen na prahu domu U Modrého rámce ležela roztrhaná suknice, jako by ji někdo spěšně svlékl.
Teď, třicet let později, stál Jindřich opět před tímto domem. *„Proč se vracíš?“*, ptal se ho něčí hlas z temnoty. *„Ty víš, že nemůžeš utéct.“* Meč mu klouzl z ruky. *„Kdo jsi?“*, vykřikl, ale odpovědi nedostal. Jen ticho a ten stejný zápach, který ho pronásledoval ve snech. *„Hynk…“* zašeptal. *„Co jsi tu našel?“*
Zdi domu se zdály dýchat. Něco se v nich pohybovalo. Jindřich z Rožmitála se otočil a běžel pryč, ale ulice se mu zdála kratší, než byla. Když se podíval zpátky, dveře domu U Krkavců byly zavřené. A na prahu ležela další suknice – tentokrát jeho vlastní, kterou nosil ten den, kdy ho hejtman poslal na Rámovou.
Nadace český barok v Lapidáriu na čísle šest vystavuje sochy, které nikdy neviděly, co se děje za zdmi domu naproti. Ale ty zdi to vědí. A někdy, když je noc klidná a větrná, se ozve z nich chraptivý hlas, který šeptá jména těch, kteří sem přišli a nikdy neodešli. *„Vrať se. Ještě nejsme hotovi.“*