Příběh: Park Sacré Coeur
Krev na kamenech
Ruka mu klouzala po vlhkých kamenech, jako by je chtěla vycítit, zda ještě pamatují. Pod prsty mu zbylo něco lepivého, sladce hnusného, jako by někdo rozmlátil hrozny a nechal je zaschnout na slunci. *Znovu.* Před jeho očima se vzduch rozmazal, jako by ho někdo švihl vlhkým hadrem, a na okamžik uviděl ženu v šedém rouchu, jak se klaní nad něčím, co leželo v trávě. Pak to zmizelo.
„Pánové, co to je?“ ozval se za ním hlas, ostře jako sekera do dřeva. Markvart se otočil. Dva vojáci z králova oddílu stáli u schodů, jejich dýky leskly v polostínu. Jeden z nich, s jizvou přes tváří, ukázal na jeho ruce. „To není víno. To je krev.“
Markvart se nehnul. „Není moje.“
„Pak něčího jiného,“ odsekl druhý, ten s hrubými rukama jako kopyta. „A kdo by tu měl takovou sprostou práci dělat, když je to tak vysoko?“
Vzduch voněl po dešti a po něčem starším, jako by zde někdo dlouho hořel a nikdo se o to nestaral. Markvart se podíval dolů, k vinicím, které se vinuly mezi domy jako modré šňůry. Tam dole, mezi stíny, leželo něco tmavého, co se hýbalo jako stín při západu. „Tam dole,“ řekl tiše. „Ale neberte ho. Nechte ho tam.“
Vojáci si ho prohlédli, jako by byl náhle podezřelý. „Ty jsi zblázněný, kněz?“ zeptal se ten s jizvou.
Markvart se usmál. „Ne. Jenom jsem si vzpomněl.“
---
Tři dny předtím, když tu ještě nebyly žádné schody, žádné lavice, žádné děti, které by se smály na hřišti, tu stála jen vinice a hrob. Žena v šedém rouchu, která se modlila nad něčím, co leželo v trávě, to byla Matylda. Sestra z kláštera, která přišla sem, na tento kopec, aby se pomodlila za duši svého bratra. Ten, který zemřel v bitvě u Sudoměře, který měl v ruce meč, když mu ho někdo vytrhl z ruky a on padl do bahna. Ale ona tu přišla ne proto, aby plakala. Přišla proto, aby mu odříkala *Miserere*, aby mu odčarovala hřích, který si myslela, že nese.
A pak tu byla ještě ona.
Druhá žena. Ta, která stála u hrobu a držela v ruce něco, co svítilo jako stříbro. Matylda ji neznala. Nikdo ji neznal. Přišla sem v noci, když se víno zralo a vonělo jako hřích, a začala kopat. Ne do země, ale do kamene. Do skály, která tu byla vždycky, jako by ji tam někdo zasadil, aby nikdo neviděl, co je pod ní.
„Co hledáš?“ zeptala se Matylda, když ji zahlédla.
Žena se otočila. „To, co patří sem,“ řekla. A pak se usmála, jako by věděla něco, co Matylda nikdy nepochopí.
Markvart se otočil zpět k vojákům. „Vezměte mě k tomu, co tam leží.“
Jeden z nich zavrtěl hlavou. „Ty jsi kněz. Nemáš právo—“
„Jsem kněz, ale nejsem hlupák,“ řekl Markvart a jeho hlas zněl jako kámen, který se valí dolů po svahu. „Tam dole je něco, co nepatří sem. A já chci vědět, co to je.“
Když dorazili, bylo to už pryč. Zbyla jen krev na kamenech a zápach hořlavého oleje. Vojáci si povzdechli, jako by čekali něco jiného. Něco, co by měli rozkázat, něco, co by mělo smysl.
Ale Markvart se jenom klaněl. Ne nad hrobem, ale nad tím, co zbylo. Nad tím, co nikdo neviděl.
„Co to bylo?“ zeptal se jeden z vojáků.
Markvart se nevzdal. „Nevím. Ale ona tu ještě bude.“
A když se vojáci odvrhli a odešli, zůstal tam sám. S krví na rukou a s pocitem, že někde v hlubinách kamene něco ještě spí. A čeká.