Příběh: Mlýnská kolonáda
„Podívejte se na ty prsty, pane Leopoldi, ty se nehýbou už hodinu!“
Leopold ztratil rovnováhu a skoro převrhl sklenici s teplou vodou, kterou držel v třesoucích se rukou. Před ním, opřen o jeden ze stověk bílých pískovcových sloupů, stál muž v šedém plášti bez knoflíků. Neznámý nepromluvil, neotočil hlavu, jen nehybně hleděl na jednu z dvanácti soch měsíců, která právě byla osazena na vrchol stavby. Vzduch kolem nich byl hustý, nasycený těžkým zápachem síry a vlhkostí, která stoupala z hlubin země a lepila se na vlněné saka přítomných.
Leopold, místní lékárník s precizním smyslem pro řád, přistoupil blíž. Ten muž tam stál tak nehybně, že by si ho mohl plést s kamenem. Jeho tvář byla šíře zakrytá klobukem, ale zpod okraje vyčnívala bledá brada a ústa sevřená do tenké linky. Kolem nich proudil dav kurortních hostů, šustili hedvábní šaty dam a ozýval se rytmický klapot hůlek o dlažbu, ale tento muž jako by v prostoru neexistoval. Byl jako prázdné místo v obraze.
„Kdo jste?“ vyrazil z hrdla Leopolda dotaz, který zněl v tichu pod střešou kolonády až příliš ostře.
Muž pomalu, s děsivou plynulostí, otočil hlavu. Neměl oči. Místo nich měl víčka srostlá hladkou kůží, jako by se mu zrak dávno vytratil nebo mu byl odepřen. Přesto se zdálo, že přesně vidí, kam směřuje jeho pohled. Zvedl ruku a ukázal prstem nahoru, k soše znázorňující jeden z měsíců roku.
Leopold ztuhl. V ten moment se z pramenů, které kolonáda kryla, ozval hluboký, dunivý zvuk, jako by země pod nimi hluboko v útrobách zívla. Voda v lahvích začala vibrovat. Muž v šedém plášti poprvé otevřel ústa. Jeho hlas nebyl hlasem člověka, ale připomínal šustění suchého listoví v říjnovém větru.
„Hledám svůj čas,“ zašeptal neznámý. „Zůstal v kameni, když se tloukla poslední vrstva pískovce. Zůstal tam, kde se spojilo železo s vodou a sny s prachem.“
Leopold cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Chtěl zavolat stráže, chtěl z tohoto podivného setkání utéct, ale nohy měl jako zlitý olovo. Sledoval, jak muž v šedém plášti pomalu natáhl ruku k jednomu ze sloupů. Jakmile se jeho prsty dotkly chladného kamene, prostor kolem nich se na vteřinu vlnul. Světlo, které dopadalo skrze korintské hlavice, ztěžklalo a změnilo barvu do temně purpuru.
„Kdo vám to vzal?“ vyklal Leopold, hnaný zvláštní, neovladatelnou zvědavostí.
Muž se mírně pousmál, což byl pohled mnohem děsivější než jeho slepé oči. „Architekt postavil chrám pro vodu, ale zapomněl na ty, kteří v hloubce střeží její tmlý tajemství. Já jsem ten, který počítá sekundy, než se prameny zvrátí.“
V ten moment zakřičela jedna z dam v doprovodu svého manžela. Leopold se prudce otočil a pak znovu pohlédl k sloupi. Muž v šedém plášti byl pryč. Nebylo slyšet žádné kroky, žádné šustění látky, jen tiché pleskání vody z pramenů a vzdálený smích společnosti.
Leopold však něco viděl. Tam, kde se prsty neznámého dotkly pískovce, zůstal vyryté do kamene malý, hluboký symbol, který tam před minutou nebyl. Byl to obraz přesýpacích hodin, ve kterých se písek nehýbal, ale stál v naprostém klidu.
Lékárník se vrátil na toto místo mnohokrát. Sledoval každou prasklinu, každou sochu měsíců a každý sloupec. Zjistil, že symbol z hodin postupně mizí, jako by ho samotný kámen pohlcoval. Ale někdy, když je vzduch nasycený sírou a tichem, který přichází před bouřkou, lidé přiznávají, že vidí stín muže bez očí, jak stojí u pramenů a naslouchá tlukotu země.
Ten šedý plášť stále někde mezi bílými sloupy bloudí a čeká na okamžik, kdy se čas v pískovci konečně znovu rozproudí.