Příběh: Vysoká cesta 24
„Kde jste to schoval, vy starý blázne!“, řval pan Matěj a vší silou tloukl pěstí do tlusté zdi v zaklenutém suterénu. Prach z vápenné malby mu sypal do očí a v nose cítil pronikavý pach vlhkého kamene a starého vína, které kdysi v těchto sklepích dychalo. Jeho bratr, tichý člověk jménem Kristián, jen seděl na nízké stoličce a hleděl prázdným pohledem do prostoru, zatímco jeho prsty rytmicky bubnovaly o dřevěný stůl.
Vila na Vysoké cestě stála v tehdyjším Braníku jako symbol řádu a čistoty. Byla to stavba s jasnými liniemi, s terasou, ze které mohl člověk sledovat, jak se krajina pod ním vlní. Ale uvnitř, v těchto chladných klenbách, panoval chaos, který Matěj nedokázal strávit. Kristián se vrátil z cest po Evropě s kufry plnými podivných přístrojů a dopisů, které nikomu nesměl ukázat. A teď, když byl Kristián v hlubokém šoku a odmítal promluvit, Matěj hledal klíč k tajemství, které bratr do domu vnesl.
Matěj vběhl zpodzemí nahoru, do prvního patra. Bosý šlapal po chladné podlaze a vyběhl na terasu. Slunce pálilo do bílé fasády a vzduch byl těžký vůní rozkvétajících zahrad. Podíval se na vázy, které zdobily balustrády na střeše. Byly tam, kde měly být, ale něco bylo jinak. Kristián trávil každou noc v té půdní nástavbě, tam, kde se dům setkával s nebem. Matěj věděl, že bratr tam něco změnil.
Když vyrazil nahoru do posledního patra, našel Kristiána stát u okna. Ten se ani neotočil. V ruce držel malý mosazný předmět, který vypadal jako kompas, ale místo severu ukazoval směr dolů, hluboko do základů domu.
„To není možné,“ zašeptal Matěj a přistoupil blíž. „Tady není nic než hlína a kámen.“
Kristián se konečně podíval na bratra. V jeho očích nebyl strach, ale zvláštní, mrazivý klid. Pomalým pohybem zvedl ruku a ukázal na stěnu, kde se vápenná omítka začala loupat. V ten moment se ozval zvuk. Nebyl to hřmot ani praskání, ale jemné, rytmické tikání, jako tisíce malých hodin, které by byly zakopány hluboko pod zemí. Zvuk byl tak intenzivní, že Matěj cítil vibrace v dlaních, když se opřel o zeď.
„Oni jsou tady, Matěji. Pod námi. V tom, co jsme postavili,“ pronesl Kristián prvním slovem po mnoha dnech. Hlas měl suchý a prázdný.
Matěj se rozhlédl kolem sebe. Vila byla krásná, klasicistní a elegantní, ale v tu chvíli mu přišla jako jen tenký kousek papíru položený na něco nesmírně těžkého a neznámého. Tikání zesílilo, až se zdálo, že dům celý třepe v základech. Kristián náhle předmět v ruce pustil. Mosazný přístroj dopadl na podlahu a s hlasitým cinknutím se rozlomil. Vteřinu poté tikání utichlo. Naprosté, hlušivé ticho zaplavilo místnost.
Kristián se znovu zabořil do svého mlčení a z domu odešel během několika hodin, bez jediného slova, bez svých věcí. Matěj zůstal sám. Strávil zbytek života tím, že zkoumal každou spáru v obvodovém zdivu, každý kout zaklenutých prostor v přízemí. Vší silou se snažil zjistit, co se nacházelo v hloubce, kam žádný sklep nesahal, a proč se jejich dům stal místem, kde čas na okamžik změnil svůj směr.
Nikdy nalezl žádnou tajnou komnatu, žádný schovaný mechanismus. Jen obvodové zdi, které stále držely pohled na Braník, a pocit, že pod nohama spí něco, co se probudí jen tehdy, až se znovu ozve správný zvuk.
Kdo dnes přistoupí k těm starým zdům, možná ucítí v chodích ten samý chlad, který v té době zmrazil krev v žilách bratrů, a uslyší ozvěnu tikání, kterému není začít.