Příběh: Dům čp. 46 s deštěnou stodolou
Zavírala se za nimi brána, zatímco slabý paprsek světla pronikal mezi dřevěnými slajdami a osvětlil starobylé podlahové desky. Ani hlasitý dav městských tržních návštěvníků se nedostal k nim přes úzkou uličku vedle vysokého zdívajícího se domu s barokním štítem. "Nechte to být, pan Josef," tichounce odpověděl Václav, černý prach jejich nohou mísil na betonovou dlažbu, která již nesila stopy mnoha generací. "Co bychom tu neviděli?"
Josef se sklonil k oknu a zamračeně zahleděl se na východní stranu domu. Tento deštěný dům, plný záhad pro mnoho jeho obyvatel, byl předmětem neustálé diskuse, od jednoduchých pověr po podivné hlasy v noci, které nesly vzpomínky na minulost. "Vzpomínej si," zasmála se Jana s úsměvem na rtu, jejich sousedka známá pro svou lásku k historii, "na starý příběh o Hynkovi Vršovském."
Hynkovo jméno se v místních pověstech zaznamenalo jako toho, kdo kdysi obýval tento dům. Byl chudý rybníčník a podle příběhů, které rodiče vyprávěli jejich vnoučatům, byla jeho osoba plná nevyjasněného tajemství. Alespoň to je jedna věc, kterou se nikdo nedovedl dostatečně rozebrat.
Podle pověsti Hynk Vršovský měl podobu rybáře až k nohou, ale nad jeho hlavou narůstala vysoká chomoutková koruna, takže se zdál být obyčejným mužem až do okamžiku, kdy otočil hlavu. To byl ten neuvěřitelný moment, kdy z tajného úkrytu vznášel na něj své černé oči plné moře.
"Ryba," šeptali oba přítomní, a Hynkovu pověst se začala šířit jako žár. Lidé pravili, že pod tímto deštěným domem ukryl nesmyslnou pokladnicí, což vedlo k tomu, že celá obec se na něj dívá s přemírou úcty a strachu.
Václav vytřel své šedivé ruce o kalhotky, nevědomky si uvědomil pach zeminy, který pocházel od deštěné stodoly. "Nechcete se podívat do jeho sklepa?" ptal se.
Jana zvedla hlavu a její oči se pluly jako hadi v tichém světle. "Kdo ví, co tam hledá," odpověděla váhavě. Její hlas byl plný napětí, ale i zvědavosti.
Jako by její slova vyvolaly nějakou neviditelnou sílu, začala střecha domu znovu houstat — toto místo jako vždy přinášelo pocit tajemství. Kdo ví co se skrývá pod jeho omítanými zděmi, zda některé ze starých zbrusučených tajemství dnes hledají svou cestu ven? A než si to uvědomili, byli stínovitá mračna nocí již kolem nich. Jakmile vysoký deštěný dům zasvítí plameny večerního světla, bude moct vypravěč tajemství předat novému člověku.
Všechny tyto myšlenky se jen zdály vznášet v povětrnosti jako sladký zvonivý zvuk, který s sebou vzal chytrost Hynkových dnů. Zda někdo kdy skutečně najde to, co je ukrýváno pod prachovými vrstvami? Všichni, kteří zde procházeli, cítí tajemství jako sladké vůně trhlin a úniků. A domy se smějí, protože toto místo skrývá více než jen památku.