Příběh: Vondrov
„Tady to končí, Ungnade, v tuto chvíli to přestanete hledat!“ zakřičel Václav Dragoun a prudce přítáhl uzdy svého černého koně, až zvíře hlasitě ržalo a vykoplo kopytem do blátivé cesty. Ondřej Ungnad ze Suneku však ani nepohlédl na svého společníka. Stál uprostřed nově zvednutých zdí svého dvora, který se v ranní mlze roku 1550 zdál být spíše přízrakem než budovou. Vzduchem se nesla těžká vůně čerstvé vápnové malty smíchaná s pachem mokrého konského srsti a studeným vánkem, který táhl od Vltavy. Ondřej měl v ruce starý pergamen, jehož okraje byly žluté a drobivé. Prsty se mu třásly, ale ne ze studu, nýbrž z napětí, které mu tlouklo v spáncích. „Podívej se na ty kameny, Václave,“ zašeptal Ondřej a ukázal na roh základů, kde se vzduch zdál být hustší a chladnější než v okolí. „Tady to není jen o výnosech z panství. Tady je brána do něčeho, co neznají ani učenci v Praze.“
Václav Dragoun, muž s tváří ožehnanou sluncem a očima, které viděly příliš mnoho bitev, jen zoufale zavrtěl hlavou. Věděl, že Ondřejovy ambice nekončí u chovu nejlepších kočárových koní v kraji. Věděl, že každý kámen tohoto areálu byl vybrán s podivnou pečlivostí, jako by stavba měla sloužit spíše jako pečeť nad něčím, co má zůstat pohřbeno, než jako hospodářský dvůr. Náhle se z hloubky stájí ozval zvuk, který nebyl ani ržením ani tleskáním kopyt. Byl to hluboký, vibrující tón, připomínající zpěv tisíce hlasů najednou, který se rozlil po nádvoří a rozvibroval skla v oknech. Oba muži ztuhli. Koně začaly neklidně tančit a stahovat uši. Ondřej však místo útěku vykročil vpřed, přímo k místu, kde se později měla zvednout boží muka. „Slyšíš to? Volají nás,“ vydechl Ondřej. Jeho zornice se rozšířily a pohled se mu zastýral. Václav ho chytil za rameno a s prudkou silou ho strhl zpět. V tu chvíli se z mlhy uprostřed dvora vynořila postava. Nebyla to žádná z jejich lidi, nebyl to žádný z dělníků. Byla to vysoká, štíhlá silueta v šatech, které vypadaly jako utkané z ranního mraku. Postava nemluvila, pouze pomalu zvedla ruku a ukázala prstem směrem k západu, tam, kde dnes stojí modernější trakty z pozdějšího století. Když Ondřej chtěl udělat další krok, postava se v mžiku rozplynula. Zůstal po ní jen zvláštní, kovový pach, připomínající krev a staré železo, a absolutní ticho, které bylo až bolestivé. „Už dost, Ondřeji. Odjeďme odtud, než nás tohle místo pohltí,“ vyhrkl Václav a v jeho hlase poprvé zazněl skutečný strach. Ondřej Ungnad však neodjížděl. Zůstal na Vondrově, budoval ho a vylepšoval, ale v jeho očích už nikdy nebyl jen hospodář. Kdo ho později potkal, říkal, že často trávil noci samotný na nádvoří, jak naslouchal tichu a mluvil k prázdnému prostoru. Věřil, že stavbou vzorového dvoru a chovem ušlechtilých zvířat pouze maskuje skutečný účel tohoto místa. Pokud někdo dnes projde zeleně značenou stezkou z Hluboké nad Vltavou a zastaví se v tichu mezi Bezdrevem a Munickým rybníkem, může pocítit ten samý náhlý chlad, který cítili muži před staletími. Někteří tvrdí, že v noci v blízkosti starých stájí stále slyší ten podivný, vibrující tón, který neodpovídá žádnému zvířeti. Záhada z roku 1550 zůstala neřešena. Ondřej Ungnadze ze Suneku s sebou tajemství své stavby do hrobu vzal, ale kameny Vondrova stále střeží odpověď na otázku, co přesně hledal v onom mlhavém ránu a kdo mu z mlhy ukázal cestu. Kdo jednou pocítí ten zvláštní mrazivý tah větru mezi zdmi dvora, už nikdy neodejde s pocitem, že viděl jen obyčejnou hospodářskou stavbu.