Příběh: Socha svaté Notburgy
„Kneď se hýbni, ty ubožáku, nebo tě vyhodím z brány i s tím tvým prázdným pytlem!“
Křik správce hradu se rozlehlo návsí a odrazilo se od hladiny rybníka. Malý Janek přitiskl špinavé dlaně k hrudi a zaklepal zuby. Vzduch voněl po vlhkém pískovci a rozkvétajících třešních, ale on cítil jen chlad, který mu stoupal od bosých nohou nahoru k srdci. V rukou svíral jediné, co mu z otce zbylo — starou, vybledlou mošnu z hrubé kůže, ve které už dávno nebyl ani jeden stříbrný groš.
Janek se neotočil. Jeho oči byly upřené na ženu, která stála před ním. Nebyla to obyčejná služebnice. I když měla na sobě prostý šat a zástěru, její tvář vyzařovala klid, který v Bezně v té době nikdo nepoznal. V pravé ruce svírala srp, jehož ostří v jarním slunci krátce blýsklo, a v levé držela košík plný čerstvých bylin. Svatá Notburga, jak o ní šeptali v kuchyních, byla jediným člověkem, který neviděl v Jankovi jen zbytečnou zátěž pro obec.
„Pomoz mi, Notburgo,“ zašeptal chlapec a jeho hlas se zlomil. „Nemám kam jít a hlad mě pálí v žaludku jako žhavé uhlí.“
Žena se k němu naklonila. Její pohyb byl plynulý, téměř tančící, jako by její tělo nepatřilo zemi, ale něčemu lehčímu. Položila mu ruku na rameno a Janek pocítil zvláštní teplo, které ho zahřálo víc než vlněná přikrývka. Notburga neřekla ani slovo. Pouze ukázala srpem směrem k polím a pak k malému chlapci, který u ní v ten moment klekl do prachu. Janek se snesl na kolena vedle ní, sepjal prsty a vzhlédl k její zlatavé svatozář, která mu oslnila zrak.
V tu chvíli se stalo něco, co Janek nikdy nedokázal vysvětlit. Když se znovu podíval na svou mošnu, která mu vypadla z ruky do bláta, neviděl už jen prázdnou kůži. Uvnitř se něco pohnulo. Nebyly to mince, ale zrní, která začala samovolně vyklíčet přímo v hlaubě, jako by v jedné vteřině proběhl celý rok jarního růstu.
„Pracuj, Janiku,“ řekla Notburga poprvé a její hlas zněl jako šumění listů v korunách stromů. „Kdo srpem včas seká, ten nebude hladovat. Ale pamatuj, že největší bohatství není v tom, co v mošně schováš, nýbrž v tom, co z hlíny vybuduješ.“
Janek vstal, ale když se chtěl poděkovat, žena už byla pryč. Zůstal jen tichý pleskání vody z rybníka a vůně čerstvě posekané trávy. Chlapec však v tu chvíli neuvědomil, že jeho prosba nebyla slyšena jen v duchu, ale že se zapsala do samotného kamene tohoto místa.
Utíkal za ní, křičel její jméno, ale Notburga zmizela v mlze, která se převalovala přes návsi. Zůstal jen on a ta zvláštní, nepochopitelná naděje, kterou v srdci nosil. Janek v Bezně zůstal. Stal se z něj muž, který celý život pečoval o půdu a nikdy nenechal nikoho hladovět, protože si pamatoval ten okamžik, kdy mu svatá srpem ukázala cestu z beznaděje.
Když Janek zestárl a jeho oči už neviděly ostře, vrátil se k rybníku. Stál tam pískovcový obraz, který ztělesnil právě ten moment. Viděl sám sebe — malého, vystrašeného chlapce v krátkém kabátku, který klečí u nohy světice. Viděl svou mošnu, která ležela v kameni navždy, připomínka chvíle, kdy prázdnota byla naplněna zázrakem.
Dnes tam stojí ticho. Pískovec pomalu drolí, erby na podstavci vybledly a betonová podnož lže o věku tohoto místa. Ale kdo k soše přistoupí blízko a dotkne se rukou studeného kamene u nohou klečícího chlapce, možná ucítí, jak v dlaních stále vibruje tichý pláč dítěte, které našlo svou ochránkini.
Kameny v Bezně mlčí, ale ten, kdo se dokáže zastavit, uslyší v šumu rybníka ozvěnu srpu, který jednou dávno rozsekl řetězy beznaděje.