Příběh: Městské divadlo Znojmo
Plynové lampy na náměstí Republiky syčely pod náporem lednového vichru, když stavební inženýr Adolf Janisch prudce zabouchl těžké dubové dveře nové budovy a sňal si zmrzlé kožené rukavice. Uvnitř nového svatostánku umění ještě vonělo čerstvé vápno, fermež a vlhké dřevo, které se mísilo s těžkým pachem doutníkového kouře. Na jevišti, ponořeném do hlubokého stínu pod sametovou oponou, stál starosta Johann Brantner a třesoucí se rukou svíral svitek papíru, jehož okraje ozařovalo jen blikavé světlo jediné lojové svíce.
Nikoho jiného v celém velkém sále nebylo slyšet, jen venkovní vítr lomcoval okenními tabulkami a podlahová prkna pod Janischovými botami tiše vrzala.
„Musíme to okamžitě zazdít,“ pronesl starosta Brantner hlasem, který zněl dutě v prázdném prostoru hlediště, a jeho prsty křečovitě mačkaly pergamen tak silně, až se ozvalo slabé zasyčení trhajícího se papíru.
Janisch přistoupil blíž, vnímaje, jak od orchestřiště stoupá ostrý, nepřirozený chlad, který mu okamžitě stáhl hrdlo a donutil ho sevřít rtu v tenkou linku. „Co blázníte, pane starosto? Zítra sem přijede císařský inspektor z Vídně a na Friedricha Schillera se sjede celá honorace od řeky Dyje, od Althanů až po knížata z Lichtenštejna. Všechno je hotové, sál září novotou, řemeslníci dokončili štukaturu a Alexander Graf osobně schválil každý detail výzdoby.“
Brantner neodpověděl slovy. Místo toho vztáhl ruku s voskovicí dopředu a posvítil na prozatímní dřevěnou podlahu jeviště, přesně do místa, kde se pod nohama otevírala šachta pro kulisy. V prachu tam ležela lidská dlaň. Ne Bůh ví jak stará kostra vykopaná na hřbitově, ale čerstvá, dokonale hladká ruka v hedvábné rukavici starého střihu, jakou nosívali herci při kočovných společnostech před dvěma sty lety, když se ještě hrávalo v upravené kapli svatého Bernarda.
Janisch udělal krok zpět, jeho vlastní dech se mu v mrazivém vzduchu srazil v hustý oblak páry a v žaludku ucítil prudký, palčivý tlak. Chtěl cosi namítnout, ale pohled na Brantnerovy rozšířené zornice ho umlčel. Starosta se pomalu, jako by ho někdo zezadu vedl neviditelnou rukou, nahnul nad černou hloubku jevištní šachty a potichu zavolal jméno, které v téhle budově ještě nikdo neměl vyslovit, protože divadlo stálo teprve první rok.
Z temnoty pod jevištěm se ozvalo tiché, pravidelné ťukání. Jako když někdo hůlkou odtahuje těžké sametové závěsy před začátkem představení, nebo když někdo odpočítává metr po metru hloubku podzemních chodeb, které se táhnou pod celým starobylým městem.
V tu chvíli venku na věži kostela svatého Mikuláše odbila půlnoc. Úder zvuku se roznesl po celém náměstí a s ním do vnitřku budovy pronikl podivný, cizí zápach. Nevonělo to po novém laku ani po zednické maltráži. Byl to silný, nasládlý pach starého pergamenového papíru, spáleného vosku a tlejících listů, které už po staletí nikdo neobrátil.
Janisch sáhl do kapsy kabátu, vytáhl těžký mosazný klíč od hlavního vchodu a položil ho na nejbližší sedadlo v první řadě. Chtěl utéct, chtěl se vrátit ke své rýsovací prknu a předstírat, že nic z toho neviděl, ale jeho boty jako by přirostly k parketám z tvrdého dubu.
Starosta Brantner mezitím odhodil svíčku. Plamen v téže vteřině zhasl, ale tma v sále nebyla úplná. Od jeviště se šířila slabá, namodralá záře, která nevrhala stíny, nýbrž je pohlcovala. Na prázdné scéně, v místech, kde se měla za pár dní odehrát slavnostní premiéra, se pomalu rýsovaly obrysy postavy v barokním kabátci s krajkovým límcem. Postava držela v ruce žlutý list papíru datovaný osmnáctým únorem patnáct set čtyřicet osm – starý doklad o prvním honoráři pro znojemského rektora za odehranou komedii.
Ruka v hedvábné rukavici zmizela v zemi dřív, než se Janisch stačil nadechnout. Na prknech po ní nezbyla ani stopy, jen pach starého papíru sílil a podzemní ťukání se proměnilo v tichý, rytmický potlesk z prázdného hlediště.
Dveře divadla se rázem s třeskem rozrazily a dovnitř vtrhl studený náraz větru zvenčí, který rozmetal po podlaze zbytek roztrhaného svitku. Johann Brantner stál nehybně na kraji jeviště a zíral do temnoty pod sebou, aniž by vydal jedinou hlásku.
Nikdo se už nikdy nedozvěděl, co starosta té noci v podzemí divadla spatřil ani komu patřil onen cizí zlatý dukát nalezený ráno pod základním kamenem. Budova na náměstí Republiky stojí dodnes, svítí novými fasádami a zve tisíce lidí k prožití velkých příběhů — ale když v noci zhasnou všechna světla a v sále utichne poslední potlesk, jevištní prkna na znojemské scéně stále ještě pamatují kroky, které tam nikdy neměly zaznít.