Příběh: kříž proti pomníku v Chotěšicích
Kladivo dopadlo na pískovec s tupým, nelítostným zvukem a odštěpek kamene trefil kováře Václava přímo do oka.
Skoro nic neviděl, slzy mu pálily v rozříznutém víčku, ale přesto máchl rukou podél lidské postavy vysekané v kameni, aby nahmatal to místo. Prsty mu vjely do hlubokého výklenku pod sochou nebeské matky. Ještě před chvílí tam zářil rudý nátěr, teď byl pryč. Někdo ho v noci oškabal nožem, kousek po kousku, jako když stařena stahuje kůži z mrtvého zajíce.
Václav sípavě oddechoval do studeného ranního vzduchu, který voněl tlejícím hnojem a čerstvou ranní jinovatkou. Na obecní návsi v Chotěšicích ještě spali. Okolní chalupy měly okenice pevně zavřené, nikde ani živáček, jenom krávy v chlévech občas hlasitě zabučely a bouchly kopytem do dřevěných desek. Hřbitovní ticho protínalo jenom cinkání železného nářadí, které držel v promrzlých dlaních.
Kolem třiapůlmetrového kříže se tvořil kruh z tajícího sněhu, i když venku mrzlo tak, až se lidem na rtech srážela pára v bílé obláčky. To nebylo přirozené. Václavovi se sevřelo hrdlo, když si toho všiml. Země kolem nového kamenného díla byla teplá. Sáhl tam holou dlaní a rychle ji odtáhl. Hlíza pod drnem hřála, jako by pod ní někdo rozdělal skrytý oheň.
Přitom včera za soumraku, když dokončoval poslední úpravy na podstavci a vyryl do hladkého rámu písmena, bylo všechno promrzlé na kost.
Zavolal na svého tovaryše, mladého kluka Matěje ze sousední vesnice, který se krčil u paty pomníku a zuby mu drkotaly strachy. Matěj ale neodpovídal. Místo toho zíral s vytřeštěnýma očima na úplně spodní část kříže, kde do té doby bývala jen hladká plocha kamene. Teď se tam rýsovalo něco nového. Něco, co tam včera večer stoprocentně nebylo.
Václav přistoupil blíž a přiložil k tomu tvář. Běžný reliéf, řekl by neznámý člověk. Jenže podoba měla v sobě hlubokou ránu. Had, vysekaný s takovou řemeslnou zručností, že se zdálo, každou chvílí se pohne, tam visel hlavou dolů. V tlamě pevně svíral kulatý plod. Jablko. Kolem něj se obtáčely kamenné závity, které jako by pulzovaly pod dotykem.
„Matěji, vidíš to?“ zašeptal kovář a hlas se mu třásl.
Tovaryš neodpověděl, jenom ukázal prstem na horní římsu. Tam, kde měl stát malý plechový držák na svatou lucernu, byla tma. Lucerna zmizela. Vymrštila se pryč bez použití síly, protože lanko viselo roztržené a konce drátů byly zkroucené do spirály, jako by je roztavila obrovská výheň. Přitom v celé vsi nebyl v noci slyšet jediný úder hromu, žádná bouře se přes Chotěšice nepřehnala, obloha byla celou noc posetá jasnými hvězdami.
Vtom se na návsi ozvaly kroky. Těžké, šouparavé boty doplazující se ze směru od panské sýpky.
Oba řemeslníci ztuhli. Z mlhy se vynořila postava rychtáře Jana. Na sobě měl jen narychlo hozený kožich, na hlavě čepici nakřivo a v ruce třímal těžkou dubovou hůl. Zastavil se pět kroků od kříže, oči vytřeštěné, dech přerývaný. Neřekl ani slovo pozdravu.
„Kdo vám dovolil to tady rozkopat?“ vyhrkl nakonec rychtář a prstem ukázal na oškabanou červenou barvu ve výklenku.
„Já nic nerozkopával,“ bránil se kovář a zvedl ruce dlaněmi dopředu. „Přišel jsem sem před svítáním a našpendlil to takhle. Někdo tady v noci byl. Podívejte se na tu zem, vdyť to hřeje!“
Rychtář Jan sklopil zrak k zemi. Udělal krok kupředu, ale v té chvíli se z podstavce kříže ozval divný zvuk. Jako když praská staré vysušené dřevo pod obrovským tlakem, přestože celý pomník byl z tvrdého, poctivého pískovce. Z výklenku, kde dříve stávala jen prázdnota, se vyvalil slabý pramínek bílého dýmu. Nevoněl sírou ani spáleným dřívím. Voněl po starém kadidlu a studené vodě ze studně.
Všichni tři zůstali stát jako solné sloupy. Rychtář pomalu zvedl hlavu k horní části kříže, kde se v paprscích vycházejícího slunce leskl nově vyrytý ornament Božího oka. Jenže oko uvnitř trojúhelníku nebylo prázdné. Vypadalo to, jako by se na ně z výšky dívala živá lidská panenka, která mrkla.
Rychtář couvl, máchl holí do prázdna a utekl zpátky do tmy za rohem domu, aniž by cokoliv dodal.
Matěj se rozplakal, popadl své nářadí a utekl směrem k lesu, ani se neohlédl za svým mistrem.
Václav zůstal na návsi sám. Stál naproti novému kamennému kříži, ruka ho pálila od horké hlíny a v uších mu zněl ten podivný zvuk praskajícího kamene. Slunce pomalu stoupalo nad střechy chalup a ozařovalo hada s jablkem v tlamě, který se kroutil v samém spodku památky.
Nikdo z vesničanů už nikdy nevysvětlil, odkud se to podivné teplo v zemi vzalo, kam zmizela svatá lucerna a čí ruka v noci oškabala červenou barvu pod sochou matky boží. Ale ten pískovcový kříž tam na návsi stojí dodnes a dnem i nocí upřeně hledí do prázdné polní cesty.