Příběh: Dům Radost
„Zastavte ty kopáče, hned teď!“ zařval pan Bedřich Kvapil a vrazil se do hlubokého rýhu v zemi, až mu z bot vyletěla sprcha prachu.
V rukou svíral starý plán, který se mu v prudkém větru třásl. Pod ním, v temnotě hloubky, kde se právě mísila vůně mokré hlíny a starého železa, vyvřel z hloubi země kousek opracovaného kamene. Nebyl to jen obyčejný troskový kámen z bývalé plynárny. Byl to fragment něčeho mnohem staršího, něčeho, co do tohoto koutu Žižkova nepatřilo. Kvapil, který do stavby tohoto padesátidvumetrového kolosu vložil veškerou svou pýchu, ztuhl. Věděl, že právě teď narazili na zbytky Krocínovy kašny, zapomenutého kusu pražského srdce, který zde ležel pohřben jako tajemství.
Kvapil však v ten moment neviděl jen kámen. Viděl muže.
U okraje výkopu stál vysoký, hubutý muž v šedém plášti, který tam před vteřinou ještě nebyl. Neměl na sobě žádnou pracovní obnoje, ani klobouk typický pro tehdejší dobu. Jen prázdný, mrazivý pohled upřený do hloubky, kde ležel nalezený fragment. Muž nemluvil, jen pomalu zvedl ruku a ukázal prstem směrem vzhůru, tam, kde se do nebe dělala konstrukce budovy s křížovým půdorysem.
„Kdo jste? Co tu hledáte?“ vyjel se z Kvapila dotázání, ale muž v šedém jen tiše odfrkl a s neuvěřitelnou rychlostí se otočil.
Kvapil ho pronásledoval skrze lby nově sázμένων zahrad a kolem stěn, které právě obkládali světlými keramickými deskami. Ten bílý lesk kachlíků v ranním světle až řezal do očí. Muž v šedém se však v labyrintu křížových chodeb začal ztrácet. Bedřich běžel chodbami, kde se ještě echo neslo prázdnotou stovek budoucích kanceláří, a slyšel za sebou jen tiché, rytmické klapání podpatků, které zněly, jako by přicházely z jiného století.
V jednu chvíli Kvapil vběhl do jedné z horních prostor, kde byl vzduch chladný a cítit zde drahý lak nové podlahy. Muž v šedém tam stál, zády k němu, a díval se z okna na střechy Prahy.
„Co jste chtěl ukázat?“ vydechl Kvapil a udělal krok vpřed.
Muž se pomalu otočil. Jeho tvář byla zvláštně vybledlá, téměř průsvitná, a oči měly barvu starého stříbra. V ruce držel malý, kovový klíč s lví hlavou, který v tom moderním, funkcionalistickém prostoru vypadal jako absurdní vtip. Bez jediného slova klíč položil na nový parapet, lehce se usmál a vykročil směrem k oknu. Kvapil ho chtěl chytit za rameno, ale jeho ruka prošla prázdnotou. Muž v šedém prostě zmizel, jako by ho pohltil samotný bílý obklad stěny.
Kvapil zůstal stát v tichu, jen slyšel vzdálené hřmění strojů z dolejšího plynárenského suterénu. Pomalu natáhl ruku a vzal ten klíč. Byl ledový. Cítil z něj chlad, který nepatřil do roku 1934, ale do doby, kdy se v těchto místech pěstovaly viny a stály tu usedlosti Dirixka a Boudečka.
Bedřich klíč v kapse nosil deset let. Nikdy nenašel zámek, který by k němu pasoval. Prohledal každou z sedmi set kanceláří, každé dveře v křížovém křídle, každý sklepní kout u chladicích zařízení. Klíč zůstal mlčet. Jen občas, když v noci stál na terase a díval se na město, měl pocit, že někde v hloubce základů, tam, kde leží zapomenutá kašna, někdo stále čeká, až ten klíč vrátí na své místo.
Když Bedřich Kvapil před lety odešel, klíč zmizel spolu s ním. Některý z pozdějších nájemníků, možná v době, kdy v budově sídlily odbory, tvrdil, že v některých chodbách stále slyší rytmické klapání podpatků, které se zastaví přesně u té jedné stěny, kde končí křížový půdorys a začíná tma základů.
Klíč je stále někde v budově, ukrytý v prostoru mezi moderní keramickou fasádou a prastarým kamenem, a čeká na někoho, kdo se odváží hledat zámek, který v žádných plánech není zapsán.