Příběh: Dům U Svatého Václava
„Tady to končí, Mikuláši, dál už nebudu kráčet!“ vykřikl mladý pomocník a křečovitě sevřel rukojeť lampy. Světlo plamenů tančilo po vlhkých stěnách gotického sklepa, kde vzduch chutnal po starém železe a zatuchlých vinech.
Mikuláš Lunkovič se ani neotočil. Jeho těžké boty duněly o kamennou dlažbu, zatímco on kráčel s neústupnou naléhavostí směrem k severní stěně. V rukou svíral pergamen s plánem, který vypadal spíše jako bláznovský nápad než jako stavební výkres. Cíl byl jasný: prorazit zeď a spojit tento dům s tím sousedním. Pro obyvatele Starého Města to znělo jako šílenství, ale Mikuláš věřil, že tímto spojením uzavře cestu něčemu, co v hloubkách domu stále dýchalo.
„Podívej se na ty stopy,“ zašeptal Mikuláš a zastavil se u kouta, kde se stěny ostře lámaly.
Pomocník přistoupil blíž. V prachu na podlaze nebyly otisky bot, ale hluboké, pravidelné rýhy, jako by někdo táhl po zemi těžký kovový řetěz. Rýhy však nevedly k žádným dveřím, nýbrž končily prudkým z převratem přímo v masivní zdi. Z té stěny vycházel podivný, tichý zvuk, připomínající vzdálené tlukotí srdce, které bije příliš pomalu na to, aby mohlo patřit člověku.
Mikuláš zvedl kladivo. Každý úder do kamene vyvolal ozvěnu, která se nesla hluboko do základů budovy a vibrovala v zubech. Když konečně první kámen povolil a propadl do temnoty sousedního domu, do prostoru nepronikl průvan, ale hustá, sladká vůně rozkvétající jasmínu, která v chladném sklepě působila nepřirozeně a mrazivě.
„To není možné,“ vydechl pomocník. „Jsme v podzemí, v srdci města, kde není jediný květ.“
Mikuláš nevnímal strach svého společníka. Vstoupil do díry a ztratil se v temnotě. Když se po několika minutách vrátil, jeho oči byly rozšířené a tvář šedivá jako popel. V ruce držel malý, zrezivělý klíč, který předtím v domě nebyl.
„Ten dům vedle není jen stavbou,“ zamumlal Mikuláš. „Je to zrcadlo. Všechno, co jsme postavili tady, se tam zrcadlí, ale v jiném čase.“
Od toho dne se Mikuláš Lunkovič změnil. Přestal mluvit s lidmi a trávil celé dny v labyrintu chodeb, které nyní spojovaly obě budovy. Dům začal nabývat svého zvláštního tvaru písmene Z, jako by se stavba sama kroutila a ohýbala, aby obklopila něco neviditelného. Mikuláš nechal v horních patrech malovat stropy barvami, které nebyly z tohoto světa, a v zahradě, která zůstala skrytá za vysokými zdmi, zasadil čtyři stromy, které rostly v nepřirozeném rytmu, jako by sledovaly pohyb hvězd, které z pražských ulic nebyly vidět.
Jednoho večera, když město zahalila hustá mlha, Mikuláš zvaným do sousedního domu prostě zmizel. Dveře, které mezi domy propojil, byly zevnitř zamčené, přestože uvnitř nebyl nikdo. Pomocník, který ho hledal, našel v prostoru mezi zdmi pouze onen zrezivělý klíč, položený přesně na místě, kde se oba domy dotýkaly.
Když se později lidi ptali, proč dům má tak podivný tvar a proč jsou jeho části tak zvlástně propojeny, nikdo nedostal odpověď. Jen starší obyvatelé Celetné ulice si šeptali, že Mikuláš Lunkovič nespojil pouze dvě budovy, ale otevřel bránu do místa, kde čas teče jinak.
Kdo dnes vstoupí do stínu tohoto domu a přiloží ucho k chladným stěnám v hloubce, kde kdysi dunělo kladivo, může stále slyšet ten pomalý, těžký tlukot srdce. A v zahradě, kde stojí čtyři tiché stromy, občas někdo pocítí náhlý poryv jasmínové vůně, přestože je zima a vše kolem spí. Otázka zůstává, zda Mikuláš stále bloudí v tom neviditelném prostoru mezi dvěma domy a zda stále hledá cestu zpět do našeho světa.