Příběh: vinice svaté Kláry

„Tady to končí, Matěji, víc z toho hroznu už nevymačkáš!“ zakřičel starý vinař Jan a prudce přetlačil těžkou dřevěnou tůmu, aby ji přitlačil k moštu. Vzduch v suterénu viničního domu byl hustý, cítit v něm byl vlhký kámen a sladká, až lepivá vůně zrálého hroznu, která se mísila s chladem stěn. Matěj, mladý pomocník s popraskanýma rukama, neodpověděl. Stál u ústí sklepa a hleděl nahoru, kde nad nimi, na samotném vrcholu svahu, bíl v měsíčním světle nový hrob kaple svaté Kláry. Byla noc, kdy se nad Prahou vznášela mlha hustá jako vlna, a ticho bylo tak hluboké, že slyšet bylo jen rytmické kapání šťávy do dřevěných kádí. „Viděl jsi ho zase, že ano?“ zeptal se Jan a jeho hlas zněl náhle tiše, téměř s úzkostí. Matěj pomalu přikývl. „Stál u severní zdi. Měl na sobě plášť, který vypadal, jako by ho tkly pavouci z mlhy, a v ruce držel hrozný cluster, který svítil modře, jako by v něm byly uvězněny hvězdy. Když jsem chtěl přistoupit blíž, jen ukázal prstem směrem k lévé části svahu a zmizel. Prostě se rozplynul v zápachu starého vína a noci.“

Jan odložil tůmu a otřel si čelo špinavým rukávem. V jeho očích byl vidět strach, který se snažil skrýt za tvrdým výrazem. Vinař věděl, že tento svah v Troji není jen kusem země. Byla to země, kde se střetávaly sny pánů ze zámku a pot pracujících lidí. Ale ten muž, který se objevoval jen v noci, nepatřil k žádné z těchto skupin. „Nesmíš ho sledovat,“ varoval ho Jan. „Kdo jednou vyjde z cesty a pokusí se chytit modré hrozno, už se nevrací do domu s plným košem.“

Matěj však nebyl z těch, kteří se snadno zastaví. Další noci trávil v bdělosti, naslouchal šumu listí a sledoval, jak se stíny v kapli svaté Kláry hýbou, i když uvnitř nehořela žádná svíce. Jednou nocí, když byl měsíc jen tenkým stříbrem, se muž objevil znovu. Tentokrát však nestál u zdi, ale stál přímo před Matějem. Vzduch kolem něj byl ledový, až mrazivý, přestože byl vrchol léta. Muž neměl tvář, jen nejasný obrys, který připomínal masku z bílého vápence. Bez slova natahl ruku a podal Matějovi malý, vyřezávaný dřevěný klíč. Matěj ho přijal a vteřinu, kdy se jejich prsty dotkly, pocítil prudký proud obrazů: viděl vinice, jak v mutually zapomenutých dobách kvetly v jiných barvách, slyšel zpěvy v jazycích, které už nikdo nepoužívá, a viděl hluboký sklep, který nebyl v žádném plánu viničního domu. „Kde je dveře?“ vyhrkl Matěj, ale muž už byl pryč. Zůstal jen tichý zvouk větru, který rázem rozvířil prach na cestě. Matěj strávil následující týdny hledáním. Proháněl se mezi řádky vinné révy, přebíral každý kámen ohradní zdi a prozkoumal každý kout sklepa. Klíč v kapse mu pálil do stehna, jako by byl z rozžhaveného železa. Hledal v místech, kde se setkávala architektura kaple a selského stavení, tam, kde se země stáčela prudce dolů k ulici. Jednoho večera, když slunce barvilo svahy do krvavě rudé, našel v nejhlubším koutě sklepa, za starými sudy od Rulandského modrého, malý, téměř neviditelný otvor v kamenném obložení. Byl zakrytý vrstvou prachu a pavučin, ale tvar přesně odpovídal klíči v jeho dlani. Když Matěj otočil klíčem, neozval se žádný kovový zvuk. Místo toho se ozvalo hluboké, hrdelní zavrnění země. Dveře se neotevřely dovnitř, ale prostupně zmizely, odhalujících prostor, který nebyl sklepem, ale zahradou plnou světla, kde stromy nesly plody, které neznají žádné knihy. Matěj udělal jeden krok dopředu, aby zjistil, kam tato cesta vede, a v ten moment se dveře za ním s duněním zavřely. Jan hledal svého pomocníka celé dny. Našel jen jeho opuštěný koš na hrozno a v prachu sklepa jeden jediný, modře svítící bobule vinné révy, která byla studená jako led. Kdo dnes prochází vinicí svaté Kláry a cítí v nose náhlý pád chladu uprostřed horkého léta, možná slyší z hloubky země tichý volání mladého muže, který stále hledá cestu zpět k povrchu.