Příběh: Sklárna Klára
„Kde jsi to schoval, Karle? Kde je ten rubín!“ Křik rozbil ticho nad potokem Šporky a odrazil se od stěn nové huti, která ještě voněla čerstvou maltou a žárem z pecí. Karel Mühlbauer jen mlčel a pevně svíral v dlani malý kousek skla, který v šeru vypadal jako zkrzatlá krev.
Kolem nich se v roce 1907 v Polevsku vznášel hustý prach a pach hnědého uhlí. Karel stál v prostoru, který pojmenoval na počest své ženy, Kláry, ale v tuhle chvíli mu v hlavě znělo jen jedno slovo: tajemství. Před ním stál muž s tváří zčernalou od sazí, který žádal o sklo, jež nebylo určeno pro kostelní lampy ani pro vázy bohatých obchodníků. Bylo to sklo, které údajně dokázalo zachytit světlo, které do něj vložili mrtví.
Karel pomalu otevřel ruku. V dlani svítil malý, dokonale hladký krystal rubínové barvy. Nebyla to běžná výroba. Bylo to dílo, které vzniklo v noci, kdy pec vykazovala nepřirozený, modravý plamen a vzduch v hale byl tak hustý, že se dal krájet. Karel věděl, že pokud tento kousek opustí hutu, změní se řád věcí.
„Tohle není pro lidi,“ šeptal Karel a jeho hlas zněl jako drcení skla. „To je pro ty, co už nemají hlas.“
Následovalo ticho, které přerušovalo jen vzdálené hučení pánvové pece. Pak se stalo něco, co nikdo z přítomných nebyl schopen vysvětlit. V momentě, kdy se ruka cizince natáhla po rubínovém skle, krystal v Karlově dlani prostě zmizel. Nebyl slyšet žádný zvuk, nebyl vidět žádný pohyb. Jedno vteřinu tam byl, vteřinu poté zůstala v dlani jen horká stopa a pach ozónu, jako po prudké bouřce v horkém srpnu.
Karel Mühlbauer už nikdy o tom nemluvil. Ani později, když se v huti začaly dít věci, které dělníci šeptali jen v koutcích. Říkalo se, že rubínový krystal nezmizel, ale vstoupil do samotných základů budovy. Že se spojil s ohněm a dýmem, který léta stoupal nad Polevsko.
O desetiletí později, když v roce 1932 hutu převzal Emanuel Beránek a jeho družstvo Rudihuť, začali dělníci popisovat zvláštní jevy. Když v noci v dílnách zhasla všechna světla a zůstal jen žár z pecí, někteří z nich viděli v rubínovém odlesku skla postavy, které tam být nemohly. Viděli lidi, kteří v huti nikdy nepracovali, ale přesto v ní zůstali. Beránek se snažil tyto historky utišet, přisuzoval je únavě a dýmu, ale sám v noci někdy stál u okna a sledoval, jak se v temnotě nad potokem Šporky objevuje slabý, červený záblesk, který nepocházel z žádné pece.
I když později přišel P. Vávra a huta procházela dobami národního podniku, legenda o rubínovém kameni přežila. Nejvíce se o něm mluvilo v roce 1964, kdy hutu pohltil ničivý požár. Oheň žral dřevo a železo, ale ti, kteří v troskách později hledali zbytek vybavení, tvrdili, že v nejhlubším jádru spaliště našli jednu jedinou věc, která byla naprosto nedotčena. Byl to malý, rubínový krystal, který žhnul vlastním světlem, přestože kolem něj všechno změnilo barvu popela.
Když se ho někdo pokusil zvednout, krystal znovu zmizel. Prostě se rozplynul v prstu, jako by čekal na svou chvíli, aby se vrátil do hlubin země nebo do samotných zdí, které kdysi Karel Mühlbauer s takou láskou stavěl.
Dnes, když člověk vstoupí do prostor Sklárny Klára, může cítit zvláštní napětí vzduchu. Moderní stroje a luxusní vázy sice plní prostor, ale v tichých koutech, kde se stín líně přelévá přes staré zdivy, stále někdo hledá. Hledají ti, kteří věří, že rubínové sklo stále někde v hloubi budovy spí a čeká na někoho, kdo dokáže slyšet šepot mrtvých sklářů.
Kdo jednou v rubínovém odlesku moderního skla zahlédne tvář, kterou nezná, ten už z Polevska nikdy neodejde úplně prázdný.