Příběh: Dům čp. 1 (Chmelovice)
„Klíče, Matěji, klíče! Kde jsi je k prokletí ztratil?“
Hlas opata hřměl dvořením, až se zdálo, že se otřesou samotné bobrovky na střeše. Mladý mnich Matěj, s tváří rudou jako církevní roucha, horečně přehraboval v kapsách svého hrubého plátna. Stáli před masivními dřevěnými dveřmi domu číslo jedna v Chmelovicích. Vzduch byl těžký vůní vlhkého pískovce a čerstvě střiženého chmele, který v srpnovém žáru zaplňoval celou vesnici.
Matěj konečně vylovil železný svazek a s třesoucí se rukou stiskl kliku s lví hlavičkou. Kov byl pod prsty ledový, přestože slunce pálilo do omítky fasády. Když dveře s těžkým skřípáním ustoupily, oba muži vstoupili do chladného stínu obytné části. Opata nedálila nic jiného než záznamy z hospodářského dvora, ale Matěj zůstal stát v prázdném prostoru, kde se odrážell zvuk jejich kroků od klenubních pasů.
V domě bylo ticho, které nebylo přirozené. Bylo to ticho, které něco skrývá. Zatímco opat s chutí listoval v knihách v pracovně, Matěj se vydal směrem k severní části, tam, kde začínaly chlévy. Cestou mu v očích tančily obrazy z vyprávění starších bratrů o tom, že tento dům kdysi sloužil jako ovčín a že v jeho základech zůstalo něco, co nepatří světu lidí ani mnichů.
V prostorách chlévů, kde se stále tahal pach zvířat a starého sena, Matěj spatřil něco podivného. U jedné ze zamřížovaných oken, v hlubokém stínu slepé arkády, stál muž. Nebyl to žádný z místních dělníků ani hospodářů. Měl na sobě šaty, které vypadaly jako z jiné doby, šedivý plášť s kapucí, která mu zakrývala polovinu tváře. Muž se nehýbal, jen hleděl pevně na kamenný opatský znak vytesaný do zdi.
„Kdo jste a co tu děláte?“ vyhrkl Matěj a jeho hlas se rozbil o studené cihlové stěny.
Neznámý se pomalu otočil. Neměl oči, jaké zná lidstvo; místo nich měl v jamkách dvě spheres z čistého stříbra, které odrážely obraz Matěje i okolní klenby s nepřirozenou jasností. Muž nepromluvil, ale zvedl ruku a ukázal prstem na mohutný opěrný pilíř z pískovcových kvádrů, který držel stěnu.
Matěj udělal krok vpřed, poháněn zvědavostí, která přebila strach. V momentě, kdy se k neznámému přiblížil na vzdálenost vytažené ruky, ucítil náhlý poryv mrazivého větru, přestože všechna okna byla zavřená a dveře za ním zůstaly otevřené. Ten proud vzduchu byl tak silný, že ho srazil na kolena. Když znovu zvedl zrak, muž v šedém plášti byl pryč.
Zůstal jen tichý, rytmický zvuk, jako by někdo v hloubi zdiva vyťukával kód na kámen.
„Matěji! Co tam děláš, ty lenochu!“ zakřičel opat z druhé strany domu.
Mnich vstal, otřepal si kolena a přistoupil k pískovcovému pilíři. Na hladkém povrně kamene, přesně v místě, kam neznámý ukázal, byla vyryta malá, čerstvá rýha. Nebylo to písmeno, ale symbol, který Matěj nikdy neviděl v žádné z knih v klášterní knihovně. Symbol připomínal oko obklopené řetězy.
Matěj se pokusil rýhu prstem smazat, ale kámen byl v tom místě horký, téměř žhavý. V ten moment si uvědomil, že muž neodešel skrz dveře. Zmizel prostě tak, jako by se vpil do samotných cihel domu.
Opat později mluvil o přetrhnutí nervů z horka, ale Matěj věděl své. Každou noc, až se vrátil do kláštera, slyšel v hlavě ten samý rytmický tlukot, který slyšel v Chmelovicích. Věděl, že ten dům není jen sborníkem cihel a omítky, ale že v jeho tichých arkádách stále někdo hlídá vstup do něčeho, co benediktini před staletí omylem probudili.
Kdo dnes přejde dveře s lví hlavičkou a ztiší své smysly, může v hloubi pískovcového pilíře stále cítit to zvláštní teplo, které nepatří slunci.