Příběh: Dům čp. 161 (Prachatice)
„Kde jsi to schoval, ty starý lišáku, kde je to prokleté zrní?“, řval Matěj a tasil krátký nůž, zatímco jeho dech v chladném vzduchu tvořil husté bílé mraky. Jeho ruka se třesla, ale ne strachem, nýbrž z pomalého blížení se k hranici šílenství. Před ním, v koutě temného skladu domu číslo sto šedesát jeden, kucal na zemi hubený muž s jménem Ondřej. Byl to soumar, který přišel do Prachatic po Zlaté stezce, s prachem z cesty stále vrytým do vrásek kolem očí.
Vzduch v místnosti byl těžký, prosycený sladkým, lepkavým pachem kvasícího ječmene a vlhkostí, která stoupala ze sklepů hluboko pod zemí. Světlo jediné olejové lampy vrhalo na klenuté stěny obří, tančící stíny, které vypadaly, jako by se snažily dopadnout obou mužů. Ondřej se jen zasmál, byl to suchý zvuk připomínající praskání starého pergamenu, a ukázal prstem nahoru, k obloučkové atice, kde se v ten moment stahoval hustý večerní opar.
Matěj ho popadl za límec špinavé košile a přitlačil ho k chladnému kamenu zdi. „Říká se, že jsi přivezl něco, co není z tohoto světa. Že to zrní, které jsi v této sladovně schoval, neklíčí v zemi, ale v lidských snech. Kde je ta truhla?“
Ondřej se v u sevřeném sevření jen zpodíval a v očích mu blýskalo něco, co Matěj nedokázal pojmenovat. „Není to v truhle, ty hlupáku. Je to vtepane do samotných stěn. Do barev, které maloval mistr na nárožní kameny. Je to v tichu těchto klenb.“
Matěj ho prudce odrazil a začal zběsile prohledávat prostor. Kopl do dřevěných sudů, rozbil hliněné nádoby a v zoufalství začal škrábat nehty po omítkách. V ten moment se stalo něco, co v žádné kronice nezůstalo zapsáno. V místnosti náhle utichlo. Zvuky města, řev koní z ulice i vzdálené zvony kostelů prostě zmizely. Zůstal jen tichý, rytmický zvuk, jako by někde hluboko v základech domu tlouklo obří srdce.
Ondřej vstal, i když byl zraněný, a s podivným klidem přistoupil k jedné z malovaných částí zdi. „Podívej se na ty barvy, Matěji. Vidíš, jak se hýbou? Vidíš, jak se v nich přelévá světlo, i když lampa zhasla?“ Matěj se otočil. Lampa skutečně zhasla, ale místnost nebyla temná. Stěny vyzařovaly slabé, modravé světlo, které nepocházelo z žádného ohně.
Muži se na sebe podívali a vteřinu poté se z hloubky sklepů ozval zvuk, který zněl jako tisíce šeptajících hlasů. Nebyly to slova, spíše vzpomínky, které se vznášely vzduchem jako prach v paprsku slunce. Matěj pocítil, jak mu z těla odtéká veškerá agresivita. Jeho ruka s nožem klesla. Chtěl zakřičet, chtěl se zeptat, co se děje, ale zjistil, že zapomněl, kdo je a proč tady vůbec stojí.
Když se o ráno do domu vstoupili ostatní služebníci, našli Ondřeje sedět v koutě s mírným úsměvem na rtech. Matěj byl pryč. Nebyly zde žádné stopy zápasu, žádná krev, jen otevřený vstup do sklepů a zvláštní, neznámý vůně jasmínu, která v chladné sladovně v roce tisíc pětistě padesát šest neměla být možná.
Ondřej nikdy neřekl, kam Matěj zmizel. Jen občas, když stál u nárožní bosáže domu, přiložil ucho k kameni a naslouchal. Lidé v Prachaticích si později šeptali, že dům číslo sto šedesát jeden není jen stavbou z kamene a vápna, ale bránou, která se otevře jen těm, kteří hledají něco, co nelze koupit za zlato.
Kdo dnes přejde kolem těch tichých stěn a podívá se nahoru na obloučkovou atiku, možná zahlédne v neznatelných zbytcích starých maleb tvář muže, který stále hledá cestu zpět z místa, kde čas přestal existovat.