Příběh: Hřbitov se zvonicí a sloupem
„Ustup, ty blázne, nebo tě tyto kameny pohřbí ještě za tvých dnů!“ zakřičel Mikuláš a prudce strhl bratrance za rameno zpět od pískovcové stěny.
Vzduch byl hustý a chladný, nasycený pachem vlhkého kamene a rozkladu, který stoupal z hlubokých rýh v zemi. Nad nimi se v šeru tyčil hrad, jehož stíny se natahovaly jako prsty přes celý hřbitov. Mikuláš cítil, jak mu pod prsty vibruje hrubý povrch skalní terasy. Právě tady, v jedné z úzkých kaplí vytesaných přímo do žuly a pískovce, stál muž, kterého v obci Jestřebí nikdo neznal, a přesto ho všichni uznávali za svého pastýře.
Neznámý cizinec měl na sobě roucho barvy popela a oči, které se v polomraku zdály být bílé jako kosti. V rukou svíral starý pergamen a šeptal slova, která neznala žádná lidská ústa. Mikuláš s bratrancem přišli z vsi jen proto, aby zjistili, proč zvonice, jediný přeživší kousek starého chrámu, začala v noci bít, přestože v ní nebyl žádný zvoník.
„Podívej se na ty výklenky,“ zašeptal bratranec a ukázal na Svatou cestu. „Oni se nehýbou, ale zdají se být blíž.“
Mikuláš ztuhl. Cizinec se pomalu otočil. Jeho pohyby byly plynulé, téměř nadpozemské, jako by ho nenešly nohy, ale proud vzduchu. V rukou držel malý, kovový předmět, který v šeru vrhal podivné odlesky. Muž se nepodíval na ně, ale spíše skrz ně, směrem k vysokému sloupu, který stál v hrobovém tichu za schodištěm.
„Hledejte klíč v kořenech hory,“ pronesl cizinec hlasem, který zněl jako drcení štěrku pod těžkou botou. „Když kříž z vrcholu sloupu jednou spadne, otevřou se dveře, které nikdy neměly být rozpuštěny.“
Mikuláš chtěl vykřiknout, zeptat se, o jakém klíči mluví a proč se v noci objevuje na hřbitově, kde spí mrtví z celého újezdu, ale v ten moment se ozval hluboký, dunivý zvuk. Nebyl to zvon. Byl to zvuk praskajícího kamene, přestože se nic nepohnulo. Chlad, který vtom zaplavil prostor, byl tak prudký, že Mikulášovi ztuhla slova v hrdle a z úst mu vyprchla bílá pára.
Cizinec vykročil směrem k skalní stěně. Nešel kolem kaplí, ale zdálo se, že do nich prostě vplývá. Mikuláš s bratrancem se vrhli vpřed, chtěli ho zastavit, chytit ho za roucho, ale jejich prsty sevřely jen prázdný, ledový vzduch. Muž zmizel v pískovci, jako by byla stěna pouze z mlhy, a ne z tvrdého kamene.
Zůstali tam stát sami. Jen ticho hřbitova a vzdálený šum lesů pod hradem. Mikuláš se podíval nahoru na zvonici. V jejím klenutém přízemí, tam, kde by měla být kaple Vzkříšení, spatřil na okamžik záblesk světla, který tam neměl být. Nebylo tam žádné okno, kterým by mohlo proniknout slunce, a přesto tam něco žhnulo.
Bratranec se třásl celým tělem. „Slyšel jsi ho? Mluvil o kříži na sloupu. Že až spadne, něco se stane.“
Mikuláš pohlédl na sloup s ionskou hlavicí. Kříž na jeho vrcholu vypadal pevně, jako by tam měl stát věky. Přesto však v tu chvíli pocítil zvláštní neklid. Měl pocit, že právě teď, v tento okamžik, byl dán rozkaz, který se spustí až za stovky let. Že cizinec nebyl návštěvníkem z jiného místa, ale strážcem času, který přišel oznámit konec určitého období.
Sjeli dolů po dvouramenném schodišti zpět do obce, ale Mikuláš už nikdy nebyl stejný. Každý večer se díval nahoru k pískovcové terase. Věděl, že v těch vytesaných kaplích něco zůstalo. Něco, co čeká na ten jediný moment, kdy kovový kříž dopadne na zem a pískovec znovu otevře své hluboké, tiché útroby.
Kdo dnes hledá v Jestřebí odpovědi, najde jen ticho a staré kameny, ale ten, kdo se dotkne chladné stěny Svaté cesty, možná ucítí, jak pod prsty stále tluče srdce někoho, kdo do skály vplul před staletí.