Příběh: Dům čp. 28/37
„Zatni ty lampu, ty blázne, nebo nás oba zlobí v hloubce země utopí!“ zakřičel Matěj a prudce strhl lucernu z ruky svého průvodce.
Vzduch v hlubokých sklepech byl těžký, prosycený vůní vlhkého kamene a starého prachu, který se vznášel v úzkém proučku světla. Stáli v nejstarší části suterénu, tam, kde zdi památovaly časy před velkým ohněm z roku tisíc pět set devět. Matěj, mladý učeň z místního cechu, třeसल rukama, ale oči měl upřené na stěnu, která se zdála být hladká, přestože v ní cítil podivný tah vzduchu.
Jeho společník, starý mistr Ondřej, jen mlčky odfrkl a opřel se o chladný kámen. Ondřej znal každý kout tohoto domu, znal každou spáru v křížové klenbě přízemí i každé žebro, které drželo strop nad jejich hlavami. Přesto ho v těchto hloubkách vždy mrazilo v zádech. Tvrdil, že dům má svou vlastní paměť a že některé věci by měly zůstat zakryté nánosem prachu a zapomnění.
„Podívej se na ty znaky, Ondřeji,“ zašeptal Matěj a znovu, tentokrát opatrně, přiblížil plamen k povrchu zdi. „Tady nejsou jen stopy po vlhkosti. Tady je něco vytesáno.“
Ondřej se přiblížil. V tlumeném světle se na kameni rýsovaly tvary, které neodpovídaly žádnému známému řemeslnému znamení. Nebyly to erby pánů z Boskovic, které hrdě zdobily hřebínkovou klenbu v patře nad nimi, ani znaky cechů. Byly to geometrické tvary, které se zdály vrapně přetékat do sebe, jako by je kameník vytesal v tranzu nebo v hlubokém spánku.
V tu chvíli se ozval zvuk. Nebyl to hluk z ulice ani šustění v horních patrech. Byl to rytmický, kovový zvuk, připomínající jemné tleskání, který přicházel shora, z prostoru mázhause. Zvuk byl tak čistý, že Matěj ztuhl. V domě by v tuto hodinu neměl být nikdo kromě nich.
„To je jen vítr v komíně černé kuchyně,“ zamumlal Ondřej, ale jeho hlas se třesl.
Matěj však neposlechl. Pohoněn neznámým impulsem se dotkl jednoho z vytesaných symbolů. Vteřinu poté se prostor kolem nich změnil. Světlo lucerny, které doposud jen slabě osvětlovalo šedivý kámen, najednou nabralo zlatavý odstín. Stěny kolem nich se začaly chvět, jako by dům nadechl. Matěj pocítil náhlý nával tepla, jako by stál u rozžžhéného krbu, přestože sklep byl ledový.
Najednou se z tmy za nimi ozval hlas. Nebyl to křik ani šepot, ale zvuk, který připomínal tisíce drobných kapek dopadajících na kámen. Hlas nepromluvil slovy, ale obrazem. Matěj v duchu viděl plameny, které v roce tisíc pět set devět pohltily město, a viděl postavu, která v tom žáru nestála v pláči, ale klidně kladla do základů domu něco, co nepatřilo do světa lidí.
Ondřej prudce popadl Matěje za rameno a strhl ho směrem k východu. „Odys ať s námi je, utíkejme odtud!“
Vyběhli ze sklepů, proletěli kolem křížových kleneb přízemí a vyrazili vzhůru, kde se nad nimi tyčila vzácná hřebínková klenba. Matěj se na okamžik zastavil a pohlédl vzhůru na svorníky se znaky šlechty. Měl pocit, že ty kamenné oblouky nejsou jen ozdobou, ale druhem pečetě, která drží něco hluboko pod zemí v šachu.
Když vyrazili ven na náměstí, vzduch byl svěží a město žilo svým každodenním rytmem. Matěj se však znovu ohlédl na fasádu domu. Všiml si lví hlavy v kamenném ornamentu nad oknem. Měl pocit, že lev na něj mrknul a že jeho kamenné oči vědí přesně, co Matěj v hloubkách probudil.
Ondřej s ním už o té noci nemluvil. Do konce svých dnů se do sklepů nevrátil a každý večer, když procházel kolem domu, přizeroval se k zdi a tiše něco mumlal. Matěj však nikdy nepřestal přemýšlet o tom, co cítil pod prsty v temnotě. Cítil, že dům není jen stavbou z kamene a malty, ale že je to schránka pro tajemství, které přežilo dva velké požáry a čeká, až ho někdo znovu dotkne.
Kdo ví, kolik dalších vrstev historie skrývá ten fialovorůžový dům a zda se v hlubokých sklepech stále ozývá ten kovový zvuk, který nezná žádný z dopisů ani kronik.