Příběh: Vodojemy Žlutý kopec
„Tady to končí, pane Matěji, dál už nikam nepůjdeme,“ zasyčel mladý pomocník a pevně sevřel lampion. Světlo se tlouklo o vlhké stěny z rudých cihel, které se v hloubi země zdály být téměř černé.
Matěj v roce 1872 neposlouchal. Jeho boty těžce dopadaly na mokrý beton a ozvěna se v obrovském prostoru vracela jako šepot tisíce lidí. Vzduch zde měl zvláštní, kovový chlad a páchal po čerstvé hlíně a jílnotěsném obalu, který měl udržet vodu uvnitř a ticho vně. Matěj byl dozorcem, mužem s tváří vrytou jako kůra starého dubu, a právě v tuto chvíli hledal něco, co v plánech stavitele nebylo uvedeno.
„Podívej se na ty spáry,“ přikázal Matěj a ukázal prstem na stěnu prvního vodojemu.
Pomocník přisunul světlo blíž. Mezi červenými cihlami nebyla jen malta. V jedné z řad cihel byla vyškrábána řada malých, pravidelných značek, které nevypadaly jako stavěbnické značení. Byly to symboly, které připřipomínaly hvězdy nebo mapu neba, přestože nad nimi byly metry země a těžké stropy. Matěj se dotkl stěny a prudce stáhl ruku zpět. Cihla nebyla studená. Vydávala z sebe jemné, pulzující teplo, jako by pod vrstvou jílna tlouklo obrovské, pomalé srdce.
V ten moment se ozval zvuk. Nebylo to chaplání vody, kterou právě do nádrže pouštěli, ale rytmické klepání. Tři krátké údery, dlouhá pauza a znovu tři údery. Zvuk nešel z chodby, ze které přišli, ani z hloubi vody. Přicházel přímo zevnitř zdiva.
Matěj přiložil ucho k rudé stěně a ztuhl. V hlubokém tichu podzemí zaslechl hlas. Nebyl to křik ani prosba, ale monotónní, klidný recitál v jazyce, který Matěj nikdy neslyšel, přestože v Brně žili lidé z celého světa. Hlas zněl, jako by mluvil z velké vzdálenosti, přestože byl jen milimetry od jeho kůže.
„Kdo je tam!“ zařval Matěj a udeřil pěstí do cihly.
Odpověď přišla okamžitě. Klepání ustalo a místo něj se z ventilace nad jejich hlavami spustil prudký proud studené vody. Voda však nepadala svisle. Tvořila v prostoru podivné oblouky, jako by ji táhla neviditelná síla k oněmna vyškrábaným symbolům na stěně. Pomocník v šoku upustil lampion. Sklo prasklo, plamen zhasl a prostor pohltila absolutní, hustá tma.
Vteřinu poté se stěna rozsvítila. Nebylo to světlo ohně, ale slabý, modravý žár, který vyzařoval z každé jediné spáry mezi cihlami. Matěj uviděl, jak se z povrchu stěny začínají formovat tvary. Nebyly to lidi, ale stíny, které se pohybovaly v rytmu onen neznámého hlasu. Jedna ze stínů natáhla ruku směrem k Matějovi. Jeho prsty se téměř dotkly studeného povrchu, když se modravý žár náhle zhasl a všechno utonulo v tichu.
Když odespal pomocník, který zmedvěrl z děsu, byl Matěj pryč. Na místě, kde stál, zůstala jen jeho kovová čepice a jedna jedina cihla, která byla zdiva vytržena. Ta cihla však nebyla červená. Byla čistě bílá a horká na dotek, i když v podzemí panovala mrazivá vlhkost.
Matějův zmizení bylo v záznamech stavby zakledáno jako nehoda při čištění nádrží. Nikdo z pozdějších dozorců už nikdy nehledal symboly v cihlách a nikdo se neodvázal zkoumat, proč se v určitých hodinách v prvním vodojemu ozývá rytmické klepání, které neodpovídá žádnému mechanismu čerpadel.
Kdo dnes sestoupí do hlubin pod Žlutým kopcem, možná pocítí, jak mu v jednu chvíli náhle zteplá kůže na rukou, když se přiblíží k rudým zdům. Tam, v tichu mezi dvěma světy, stále někdo počítá sekundy a čeká, až někdo znovu přiloží ucho ke stěně.