Příběh: Lexova vila
„Tady to není, Otakare, hledám linii, která neexistuje v prostoru, ale v čase,“ vyhrkl František Lexa a prudce vrhl štětcem do nádoby s terpentýnem. Vzduch v místnosti byl hustý vůní lněného oleje a čerstvé omítky, která ještě stále lehce chladila kůži. František stál uprostřed své nové vily, obklopen ostrymi úhly a geometrickým řádem, který jeho přítel architekt Novotný do domu vtiskl. Všechno zde bylo přesné, vyvážené a moderní, ale František v tom tichu slyšel něco, co v plánech nebylo zapsáno.
Otakar se jen pousmál a opřel se o vyřezávaný nábytek. Prsty přejel po malém čtverci v centru dřevěného pole. „Tvá krajina je v hlavě, Františku. Tento dům je jen krabice pro tvůj talent. Co v něm hledáš, co bys nemohl namalovat na plátno?“
Lexa neodpověděl. Přistoupil k jedné z nástěnných maleb, kde se geometrické prvky prolínaly s tichem pokojů. Najednou ztuhl. V odrazu okenního skla, tam, kde se světlo lámalo o roh stěny, zahlédl postavu. Nebyl to odraz nikoho z nich. Byla to žena v šatech barvy vybledlého modřionu, která stála v zahradě mezi cihlovými květináči s růžemi. Její tvář byla rozmazaná, jako by někdo přes ní přejel mokrým prstem.
František vyběhl ven do zahrady, až mu v plicích pálilo chladné ranní vzduchí. Růže v květináčích se tichounce chvěly, přestože ve vzduchu nebyl jediný závan větru. Žena byla pryč. Zůstal jen zvláštní pocit, že prostor kolem něj není úplně uzavřený. Jako by se stěny vily, tak pečlivě navržené pro řád a účelnost, staly bránou do něčeho, co se nenechá změřit pravítkem.
Celé týdny poté se v domě děly věci, které nešly vysvětlit. František začal v noci slyšet tiché kroky v centrální schodišťové hale. Když vyběhl nahoru, našel v podkroví otevřené okno a na podlaze jedinou, dokonale čerstvou růži, přestože v zahradě v tu dobu žádná nekvetla. Co bylo zvláštnější, růže nebyla červená ani bílá, ale měla barvu, kterou František jako malíř nedokázal pojmenovat. Byl to odstín, který neexistoval v žádné paletě barev, jakou kdy zkoumal na pražské škole.
„Kdo tu chodí, Otakare?“ ptal se přítele při další návštěvě, ale jeho hlas zněl vyčerpale. „Vidím ji v odrazích. Slyším ji v tichu mezi tóny hodin. Je to, jako by se do geometrie tohoto domu vloupal někdo, kdo do našeho světa nepatří.“
Novotný se jen zamračil a prohlížel si čisté linie fasády. Pro něj byl dům triumfem rozumu a moderny. Pro Františka se však vila stala živým organismem. Začal malovat obrazy, které nikomu neukázal. Nebyly to krajiny Rakovníka, ale snové prostory, kde se lamy stěn ohýbaly do nekonečna a kde ta tajemná žena seděla v křesle s vyřezávaným čtvercem a čekala.
Jednoho večera, krátce poté, co dům byl zcela dokončen, František ztratil z dozvědomí na několik hodin. Probudil se v obývacím pokoji, v ruce držel štětec, který byl stále mokrý. Na jedné z hladkých stěn, přímo uprostřed geometrického vzoru, byla namalována malá, téměř neznatelná dveře. Byly vyvedené s takovou precizností, že vypadaly jako skutečný vchod do zdi.
Když se pokusil dveře přemalovat, barva na ně nelepila. Jako by stěna v tom místě přestala být hmotou. František se k nim přisunul a přiložil ucho k omítce. Neslyšel ticho domu, ale vzdálený hluk města, které nebylo Rakovníkem, a smích ženy, který zněl jako křišťálové zvonky.
Někdy poté František Lexa přestal o té ženě mluvit. Vrátil se k výuce na reálce a k malování krajin, ale jeho pohled se navždy změnil. Už nerysoval jen to, co viděl před sebou, ale hledal v každém stínu ten jeden bod, kde se realita trhá.
Vila zůstala stát, její geometrický klid maskuje tajemství, které zůstalo vzeznané v omítce a dřevě. Kdo dnes projde chodbami tohoto domu, možná pocítí ten zvláštní chlad v zádech, který není způsoben průvanem, ale přítomností někoho, kdo stále stojí za neviditelnými dveřmi v jedné ze stěn.