Příběh: Pernštýnské náměstí 4
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne!“ zakřičel Matěj a prudce přítlačil muže k chladnému kamennému zdi. Prsty mu klouzaly po hrubém povrchu domu, který v roce 1510 ještě voněl čerstvou vápnem a novým dřevem. Vzduch v úzké uličce u Pernštýnského náměstí byl hustý, prosycený pachem spáleného dřeva z blízkých pekáren a vlhkostí, která stoupala z dláždění.
Starý Jan, muž s tváří jako vysušená švestka a očima, které viděly příliš mnoho obchodních cest, jen tiše zasmál. V ústech měl zbytek tabáku a v pohledu neznámý klid. Matěj ho pustil, když uviděl, že starec začíná slabnout. Jan však neustoupil. Místo toho ukázal třesoucícím se prstem na základové kameny domu.
„Není to v truhle, Matěji. Není to v žádném zámku z železa. Je to vteřina předtím, než se dům změní,“ zašeptal Jan hlasem, který zněl jako drcení suchého listí.
Matěj nepochopil. Hledal mapu, která měla vést k pokladům z italských zemí, o nichž se v Pardubicích tehdy mluvilo s úctou i děsem. Tento dům byl v té době symbolem nového světa, kde se gotická přísnost začínala ohýbat pod vlivem nových, lehčích tvarů z jihu. Jan byl jedním z prvních, kdo v tomto domě žil a kdo tvrdil, že zdi mají paměť.
„Mluv jasně, nebo tě nechám tady v blátě!“ vyhrkl Matěj a tloukl pěstí do žlutějícího omítky.
Jan se pomalu narovnal. „Podívej se na ty kameny pod nohama. Dům stojí na tichu. Pokud se naučíš naslouchat tomu, co zmlčeli ti, kteří odešli, najdeš cestu. Ale pozor, kdo jednou vstoupí do stínu tohoto domu, nemusí už nikdy odejít do světla.“
V tu chvíli se ozval zvuk, který Matěje zmrazil. Nebyl to křik ani hluk města. Byl to zvuk hlubokého, kovového cvaknutí, jako by se v hloubce země zavřely obrovské dveře. Matěj se rozhlédl, ale Jan už nebyl u zdi. Stál tři kroky dál, ale jeho postava byla jakyby rozmazaná, jak by na něj dopadalo světlo z různých směrů zároveň.
„Zmizel jsi, starče! Kde jsi byl?“
Jan neodpověděl. Jen ukázal na dvě konkrétní dlažební kostky přímo před domem. Matěj k nim přistoupil a přiložil ucho k chladnému kameni. Slyšel tlukot srdce. Ne svého, ale něčeho mnohem většího a pomalejšího. Byl to rytmus, který neodpovádal žádnému živému tvoru. V ten moment pocítil prudký závan tepla, přestože byl prosinec a mráz kousal do tváří. Byl to pach hořícího dřeva a starého papíru, jako by se v jedné sekundě setkaly všechny požáry a všechny knihy, které kdy v těchto zdech byly.
Matěj se chtěl dotknout kamene, ale vteřinu předtím, než ho prsty ucítily, pocítil na zátylku ledový dotek. Otočil se, ale za ním nebyl nikdo. Pouze žlutá fasáda domu, která v zapadajícím slunci vypadala, jako by začala mluvit v zapomenutém jazyce.
Jan se znovu objevil, tentokrát hned vedle něj, ale jeho oči byly prázdné. „Některé věci zůstávají vytesané do země, Matěji. I když se dům zbourá, spálí a znovu postaví, ty kameny zmizelých zůstanou. Jsou to kotvy pro ty, kteří se ztratili v čase.“
Matěj v panice začal hrabat hlínu kolem kamenů, hledal cokoliv hmatatelného. Zlaté mince, pergamen, klíč. Ale našel jen prázdnotu a ticho, které bylo tak hlučné, až mu zalehlo uši. Když konečně vzhlédl, Jan byl pryč. Zůstal jen on a dům, který se zdál být v tu chvíli jedinou pevnou věcí v celém městě.
Nikdo z tehdejších obyvatel Pardubic nevysvětlil, kam Jan zmizel, ani proč Matěj zbytek svého života strávil tím, že každou noc stál před číslem čtyři a šeptal do dláždění otázky, na které mu nikdo neodpověděl.
Kdo dnes stojí na těch dvou kamenech před žlutou fasádou, možná ještě cítí ten zvláštní chlad v zátylku a slyší tlukot srdce hluboko pod nohama, který stále čeká na svou poslední odpověď.