Příběh: Ottlilienfeldský dům
„Tady to je, Vaše Veličenstvo, pokoj, který pro vás připravili,“ pronesl hrabě Karel Pellegrini a s tichým skřípnutím otevřel těžké dubové dveře. Císař Josef II. nevstoupil hned. Zastavil se na prahu a zřítil pohled na podlahu, kde v šeru tančily prachové zrnka v úzkém prouhku světla. Vzduch v domě voněl starým dřevem, voskem a něčím kovovým, co připomínalo studenou ocel zbroje.
Ignaz z Ottlilienfeldu stál v pozadí, svaly v krku napnuté, ruce pevně přitisknuté k bokům. Jako krajský hejtman věděl, že každý detail v tomto domě musí být bezchybný. Vlastní sídlo v Kadaně bylo hrdostí jeho rodu, pevností, která přežila ohně minulých století, i když stěny stále nesly ozvěny žáru z roku tisíc sedm set čtyřicet šest.
Císař pomalu vstoupil do místnosti. Ignaz sledoval každý jeho pohyb. Všiml si, jak Josef II. náhle ztuhl. Císař se nedíval na luxusní lůžko ani na vyčištěné zrcadlo. Jeho oči byly upřeny na roh místnosti, kde v tichosti stála socha svaté Barbory.
„Kdo zde žil před vámi, hejtmane?“ zeptal se císař tichým, téměř šeptem, aniž by se otočil.
Ignaz polkl. „Mnoho rodin, Vaše Veličenstvo. Měšťané, úředníci, lidé, kteří tvořili srdce tohoto města.“
Josef II. přistoupil blíž k obrazu na stěně, ale jeho zornice byly rozšířené. Náhle zvedl ruku a dotkl se studeného kamene stěny. V ten moment se v místnosti ozval zvuk. Nebyl to hluk z ulice ani šum větru z náměstí. Byl to jasný, čistý tón, jako by někdo v prázdné místnosti udeřil do stálé struny hudebního nástroje. Jeden jediný zvuk, který rozsekl ticho tak prudce, až generál Browne, stojící v chodbě, instinktivně položil ruku na jileč své šavle.
„Slyšeli jste to?“ vyhrkl císař.
Ignaz z Ottlilienfeldu ztuhl. Nic neslyšel. Jen tlukot vlastního srdce v uších. „Nic, Vaše Veličenstvo. Pravděpodobně jen vítr v komíně.“
Císař se pomalu otočil k hejtmanovi. V jeho pohledu nebyl hněv, ale hluboký, nepochopitelný zmatek. „To nebyl vítr. Byl to hlas. Něco, co mi řeklo, že v tomto domě nic není skutečně zapomenuto.“
Tu noc, ze dne třicitého září na první říjnový den roku tisíc sedm set sedmdesát devět, císař nespal. Služebníci, kteří v přilehlých chodbách hlídali jeho klid, přísahali, že z pokojů hejtmanova domu vycházel podivný šum. Nebyl to hovor lidí, ale rytmické, melodické pobrkávání, které znělo jako vzdálená hudba, přestože v domě nebyl žádný hudebník.
Ignaz z Ottlilienfeldu pak strávil zbytek svého života v tomto domě, až do své smrti v roce tisíc sedm set devadesát druhém. Často byl viděn, jak v noci prochází chodbami s zapálenou svíčkou a mluví k prázdným rohům místností. Sám si neřekl, co hledá, ale každý, kdo ho znal, viděl, jak se z něj stal stín bývalého sebe sama. Jako by ho ten dům postupně vysával, jako by ho stěny, které přežily tolik požárů, chtěly pohltit i jeho.
Když Ignaz zemřel, říkalo se, že v okamžiku jeho posledního vydechu se v celém domě znovu ozval onen jediný, čistý tón, který kdysi zastavil císaře.
Dnes na fasádě domu stále bdí svatá Barbora a svatý Florián, chránící budovu před náhlou smrtí a plameny. Ale ti, kteří se zastaví před pamětní deskou Josefa II., někdy pocítí zvláštní chlad, i v největším srpnovém žáru. Je to chlad místa, kde se čas zastavil a kde jedna nezodpovězná otázka císaře stále visí ve vzduchu.
Kdo nebo co v onom tichu mluví k těm, kteří mají odvahu naslouchat, zůstalo tajemstvím zakletým do kamenných zdí kadanského náměstí.