Příběh: Měšťanský dům (Tábor, 1000151996)

„Zhasněte ty svíce, jinak nám v tom prachu oslepnou oči!“ zakřičel Matěj a prudce strhl těžké železné okovy z prázdné bedny. Vzduch v hlubokém sklepě byl hustý, vlhký a chutnal po starém železe a zatuchlém kameni. Matěj, místní obchodník s plátny, se s třeštícími rukama opřel o chladný povrch lomeného gotického portálu, který vypadal, jako by ho sem vrazili hluboko do země samotní ďábové. Vedle něj stál pan Leopold, muž s tváří vyrytou jako kůra starého dubu, a zíral do tmy chodby, kde se klenba hroutila do podivných úhlů. V rukou svíral starý svitek, který našel v tajném prostoru za zdí v horním patře domu. Svitek mluvil o něčem, co bylo v domě uloženo dávno předtím, než se z budovy stal elegantní palác s lvy na střeše a římskými bustami v oknech. „Tady to musí být,“ zašeptal Leopold a jeho hlas se rozléhal sklepem jako ozvěna v hrobce. „Právě tady, pod základem, kde kdysi kvetla zahrada, leží to, co nesmí vidět denní světlo.“

Matěj cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Právě přišli z horních pater, kde v luksusu klasicistních zrcadel a jemných lišt vládala řád a čistota. Ale tady dole, v podzemí, kde se luskaly vrstvy staletí, byl čas jiný. Vzduch byl ledový a každé jejich z㜿vání vytvářelo bílé obláčky. Najednou se ozval zvuk. Nebyl to hluk z ulice Vodní, ani kroky přezdívané nahoře. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu táhne těžký řetěz po hrubém pískovci. Zvuk přicházel z hloubky nejjižnějšího sklepa, za sedlovým portálem, který vypadal jako otevřený chřtýř. „Kdo tam je?“ vykřikl Matěj a vší silou stiskl svítilnu. Odpovědí bylo ticho, které bylo tak hluboké, až v něm slyšeli tlukot vlastních srdcí. Pak se však z tmy vynořila postava. Nebyl to člověk, jak ho znali z táborského náměstí. Byl to muž v šatech, které vypadaly, jako byste je vykopali z popela po velkém požáru z roku tisíc pětistě třicet dva. Jeho tvář byla šedivá, kůže napnutá přes lebku jako pergamen, a oči byly dvě černé díry bez zřátek. Postava nepromluvila. Pouze pomalu zvedla ruku a ukázala prstem nahoru, směrem k fasádě domu, kde v noci hlídal klid města kamenný lev. V té vteřině se v celém sklepě rozhostil prudký, neznámý pach spáleného dřeva a síry, přestože v domě netloukla žádná pec. Leopold s hrůzou v očích vykřikl a v prudkém pohybu pustil svitek. Papír dopadl do kaluže vody na podlaze. Neznámý muž se pohnul s nadlidskou rychlostí, přejel přes lomený portál a v mžiku oka zmizel v temnotě chodby vedoucí k dvoru. Matěj a Leopold se vrhli za ním, ale když doputovali k zazděnému portálu, našli tam jen hrobové ticho a stěnu z kamene, která tam byla už stovky let. Když se otřeseni vrátili do přízemí, do světla valených kleneb, zjistili něco, co je zlomilo. Na vchodu do domu, kde včera ještě stál lev na římsě, byla v kameni vyryta nová, čerstvá rýha, jako by tam někdo vrazil hluboký dráp. Leopold se nikdy z toho záchvatu hrůzy nevzbudil. Matěj však každý večer, když prochází kolem domu na Žižkově náměstí, zvedá zrak k lvu na střeše a přikládá ucho k chladným zdivům. Tvrdí, že z hloubky základů, hluboko pod klasicistními zrcadly a luskem luksusu, stále slyší ten pomalý, kovový zvuk řetězů, které táhne někdo, kdo nikdy neopustil plameny starého požáru. Kdo z nás zahasne svíce, aby mohl slyšet, co se v hloubi těchto sklepů stále snaží dostat na povrch?