Příběh: Humlův dům
„Zastavte ty kameny, říkám vám, nebo z toho domu nebude nic než hrob pro nás všechny!“ Matyáš Hummel tasil hlas do nejvyššího registru, až se mu třásly prsty, kterými svíral ranní list s plány. Stál uprostřed blátivé plochy na břehu Čertovky, kde právě začínali zvedat první zdi budovy, která měla být jeho hrdostí. Kolem něj v mlze tančily prachy a cítit bylo silný pach mokrého vápna a řék, která s tichým šumením obmyvala základy budoucího sídla.
Stavitelové na něj hleděli s nevěrou. Matyáš však neukázal na chybu v úhlu ani na špatnou kvalitu cihel. Ukázal na prázdný prostor mezi dvěma nově postavenými pilíři, kde se vzduch vlnil jako nad rozpálenou roadou, přestože byl podzimový chlad pronikavý. V tom prázdném místě stála postava. Nebyl to dělník, nebyl to soused z Malé Strany. Byl to muž v oděvu, který do roku 1769 nepatřil. Měl na sobě zvláštní, lehce splývavé šaty, které připomínaly kostýmy z budoucích divadel, a v rukou držel předmět, jenž vypadal jako loutka, ale její obličej byl vyřezán s takovou precizností, že by mohl mluvit.
Matyáš přistoupil blíž, přestože mu v zátylcích jely jehlice strachu. Muž s loutkou ho neviděl, nebo ho nechtěl vidět. Díval se na loutku a šeptal jí do ucha slova, která zněla jako hudba, ale bez nástrojů. Když Matyáš zkusil zakřičet, aby se cizinec odstranil z cesty, postava se pomalu otočila. Její oči nebyly prázdné, ale plné smutku z věcí, které se ještě nestaly.
V tu chvíli se ozvalo prudké prasknutí. Jeden z nosných trámů, který právě zvedali dělníci, se bez zjevné příčiny zlomil a dopadl k zemi s ohlušujícím hřmotem. Prach zakryl vše. Když se mlha usadila a Matyáš znovu otevřel oči, muž s loutkou byl pryč. Zůstal po něm jen jeden jediný předmět položený na čerstvé maltě: malý dřevěný střep, vyřezaný do tvaru slzy.
Matyáš ten střep uchoval v tajné schránce v podlaze domu. Celá stavba, která následně přecházela z barokního rozmachu do střídmého klidu klasicismu, jako by byla stavěna kolem tohoto tajemství. Matyáš už nikdy nikoho o té postavě nemluvil, ale každou noc, když v domě zhasla poslední svíčka, slyšel z prázdných chodeb tichý zvuk dřeva narážejícího o dřevo. Bylo to rytmické, jako by někdo v neviditelném divadle zkoušel svou roli.
Letmi dům měnil tváře. Přišel do něj Pavel Švanda ze Semčic, který v zrcadlech hledal svou vlastní slávu, ale v koutcích místností často zastavil své rozmarné gesty. Některé večery, když v domě zněl smích herce, se najednou rozlil hrobový tichý prostor, jako by v místnosti stál někdo, kdo mu tleskal bez jediného zvuku. Pavel jednou v noci vstal z postele a našel v předsíni loutkovou masku, která vypadala přesně jako on sám, jen s výrazem hlubokého, nevysvětlitelného stínů. Masku ráno našel v odpadkovém koši, přestože ji tam sám nikdy nedal.
Pak přišel čas Jiřího Trnky. Výtvarník, který vdechnul život dřevu, se v tomto domě cítil, jako by byl konečně doma. Často trávil hodiny v tichosti, pozoroval hru světla na stěnách a v některých momentech přísahal, že v odrazu oken nevidí svou tvář, ale tvář muže v divadelním plášti, který mu z dálky kýval hlavou. Trnka věděl, že dům není jen zbirem cihel a omítky, ale že je to nádobí na čas, který neplyne v přímé čáře.
Dnes, když člověk prochází kolem Hroznové ulice a dívá se na fasádu Humlova domu, může mít pocit, že budova na něj hledí. Je to místo, kde se setkaly tři světy: stavitele, herce a loutkáře. Ale ta největší záhada zůstala v základech. Kdo byl ten muž, který stál v prachu roku 1769 a v rukou držel loutku, která vypadala jako z jiného století? Kdo mu šeptal do ucha a proč nechal v maltě dřevěnou slzu?
Kdo jednou vstoupí do ticha tohoto domu, možná uslyší v prázdných chodbách tiché tleskání, které nepatří nikomu z živejících.