Příběh: Dům čp. 143
„Ustupte, vy hlučníci, nebo vám ty štětce vštîchnu do hrdel!“ zařval Matěj a prudce přítlačil svou ženu k roubené stěně domu, zatímco z chodby v ulici Zauličí se ozýval rytmický, kovový zvuk, který nikoho v obci Štramberku předtím neznám. Vzduch voněl po mokrém dřevě a čerstvě vypraném lně, ale do tohoto klidu vnikal pronikavý pach spálené smůly a něčeho, co připomínalo staré železo.
Matěj zabořil prsty do hrubých dřevěných trámů stěny a sledoval, jak se v úzkém světle, které pronikalo kaslíkovým oknem, vznáší podivný prach. Nebylo to prázdné víření, ale zlatavé střípky, které se pohybovaly proti průvanu. V domě čp. 143, kde se v tichu zrodil muž s viděním malíře a srdcem učitele, se právě teď dělo něco, co popíralo veškerý řád světa.
Vojtěch Petráš stál uprostřed místnosti a neviděl ani Matěje, ani jeho vyděšenou ženu. Jeho pohled byl upřený do prázdna, ale ruce se pohybovaly, jako by v prostoru před ním existovalo plátno, které nikdo jiný neviděl. Vojtěch neměl v rukou žádný nástroj, přesto z jeho prstů stékaly barvy. Nebyly to barvy z tub nebo mlýna; byly to živé světla, která se vznášela ve vzduchu a tvořila obrazy Štramberku, jaký ještě nikdo neviděl. Viděli domy, které v té době ještě neexistovaly, a lidi, kteří se narodí až za stovky let.
„Co to děláš, Vojtěchu? Kdo ti to dovolil?“ vyhrkl Matěj a udělal krok vpřed.
Vojtěch se neotočil. Jeho hlas zněl hluboce, jako by mluvil z dna hlubokého studánky. „Kreslím to, co zůstane, až když my všichni zmizíme v zemi. Kreslím paměť dřeva a kamene.“
V tu chvíli se dům otřásl. Nebylo to zemětřesení, ale spíše hluboký vzdech samotné stavby. Vysoká kamenná podezdivka, která domů držela v rovnováze na svahu, vydala zvuk, jako by do ní někdo udeřil obřím kladivem. Vzduchem proletěl prudký proud chladu, který zhasl jedinou svíčku v místnosti a zanechal je v polomraku.
Matěj vyrazil vpřed a chtěl Vojtěcha chytit za ramena, aby ho přitáhl zpět do reality. Ale vteřinu předtím, než se jeho prsty dotkly látky košile, se stalo něco nevysvětlitelného. Vojtěch se nerozplynul, ale ztuhl. Jeho tělo se v jediném okamžiku změnilo v obraz. Stál tam, v prostoru obývací části, ale nebyl to už člověk z masa a kostí. Byl to dokonalý, trojrozměrný malovaný obraz, který vyzařoval jemné světlo.
Matějovy ruce narazily na tvrdý, chladný povrch, který připomínal lakované plátno, přestože Vojtěch stále stál vzpřímeně a jeho oči stále hleděly do budoucnosti. Žena v koutě začala tichým hlasem plakat a Matěj v šoku přejel dlaní po roubené stěně domu. Cítil, jak dřevo pod jeho prsty pulzuje stejným rytmem jako srdce.
Když se po několika minutách ticho vrátilo a světlo svíčky samočinně znovu vzplámnulo, místnost byla prázdná. Vojtěch Petráš byl pryč. Nebylo po něm ani stopy, žádného otevřeného okna, žádných stop v blátě za dveřmi. Jediné, co po něm zůstalo, byl podivný znak vyrytý do dřevěného trámu u stropu – symbol lipového listu, který v tu chvíli stále mírně žhnul zlatavou barvou.
Lidé v ulici Zauličí si vzpomínali na ten den jako na den Velkého Mlčení. Nikdo z nich nedokázal vysvětlit, kam učitel a malíř zmizel, ani proč dům čp. 143 od té doby vyzařoval zvláštní klid, který přitahoval putovníky z celého kraje. Mluvilo se o tom, že Vojtěch se nestal obětí nešťastného úhazu, ale že se stal součástí samotné stavby, aby ji mohl chránit před ohněm a zapomněním.
Kdo dnes přistoupí k těmto starým roubeným stěnám a přiloží ucho k dřevu, může zaslechnout tichý šepot a švůrání štětců po plátně. Ten, kdo má dostatek odvahy, možná spatří v odlesku oken tvář muže, který viděl budoucnost svého města dříve, než ji stihli vybudovat.
Tajemství toho, kam Vojtěch zmizel a co skutečně namaloval do prázdného prostoru, zůstalo uloženo v lících starého dřeva a v hloubce kamenných základů, které stále drží dům v objetí svahu.