Příběh: Dům čp. 249
„Tady to končí, Matěji, v tomto červeném kameni je zakleto něco, co nepatří do světa živých!“ vykřikl starý mistr Jan a prudce přítlačil svou ruku proti chladnému pískovci portálu. Prsty se mu třásly, zatímco vzduchem se šířil pronikavý pach spáleného dřeva a vlhkého sklepního sypánce.
Matěj, mladý pomocník s tváří špinavou od sazí, jen zmateně mrkl na červené hrany vchodu do domu. Byla to doba, kdy ve Vlašimi vládla mocná ruka Mikuláše Trčky z Lípy, a každý kámen v tomto městě měl svou cenu i své tajemství. Dům byl tehdy spíše dřevěný, sstavený z mohutných trámů, které v noci vrzaly jako staré lodě na bouřlivém moři. Jenom tento vchod, tento červený portál, stál nehybně a hrozivě, jako by ho sem nedal člověk, ale samotná země.
Jan už deset let střežil tajemství, která mu svěřil samotný pán z Lípy. Tvrdilo se, že v hlubokých sklepech, které vybíhají až pod samotné náměstí, leží něco, co nesmí spatřit denní světlo. V tu chvíli se z hloubi domu ozval zvuk. Nebyl to křik ani dopad předmětu. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako by někdo pomalu všíral těžkým řetězem o kámen.
„Slyšíš to?“ zašeptal Jan a jeho hlas zněl jako praskání suchých větví. „To je on. Ten, koho pán Mikuláš nechal zapečetit pod základem předsíně. Slíbil, že bude mlčet, dokud dům nebude v ohni. Ale podívej se na ten kámen, Matěji. Krev z něj nevyvycházela, on ji pije!“
Matěj přistoupil blíž. Dotkl se hladké plochy červeného pískovce. Cítil, jak je kámen nepřirozeně horký, přestože venku zuřil podzimní chlad a z náměstí vanul mrazivý vítr. Vteřinu poté, co se jeho prsty dotkly ornamentu, pocítil prudký elektrický proud, který ho až odhodil k zemi. V hlavě mu na okamžik zaznělo tisíce hlasů, které mluvily jazykem, jaký nikdy neslyšel, a viděl obrazy měst, která dávno zmizela z map.
Jan nepomohl pomocníkovi vstávat. Stál nad ním a s děsem v očích sledoval, jak se v červeném pískovci portálu začínají objevovat jemné, žilkovité praskliny, které připomínaly mapu zapomenutého města. „Nikdy neotevírej dveře, když v domě zhasnou všechny svíce,“ varoval starý mistr. „Ten, kdo v hloubce spí, nehledá cestu ven, ale hledá někoho, kdo ho nahradí v temnotě.“
Během několika následujících let se dům měnil. Dřevo bylo nahrazováno zdí, přišly barokní tvary a vázovky na štítech, ale červený portál zůstal. Byl jako jizva na tváři domu, kterou žádná nová fasáda nedokázala zakrýt. Lidé v okolí si začali šeptat, že v domě čp. 249 se dějí věci, které odporují rozumu. Když město v pozdějších dobách pohltily plameny, dům sice vyhořel, ale červený pískovec vchodu zůstal nedotčen. Žádná jiskra ho nepoltila, žádné žárno ho nezkřehčilo. Stál tam, chladný a hladový, uprostřed popela a sutin.
Matěj se z té doby nikdy úplně nezatvářil. Zůstal ve Vlašimi, ale už nikdy neotevřel ústa. Jen občas, když procházel kolem domu na náměstí, zastavil a přiložil ucho k červenému kameni. Tvrdili, že slyší, jak z hloubky sklepů, tam, kde končí lidské chápání a začíná staré zapomnění, někdo tichým, kovovým zvukem odpočítává sekundy.
Kdo dnes přistoupí k tomuto vchodu, možná uvidí jen krásný kousek gotického řemesla. Jenže pokud v tichu zastavíte a přiložíte ruku k červenému pískovci, možná ucítíte ten stejný, nepřirozený žár, který kdysi srazil Matěje k zemi.
Hlasy z hloubky sklepů stále čekají na toho, kdo se odváží otevřít dveře, které nikdy neměly být znovu odemčeny.