Příběh: Veřejné záchodky a tramvajová čekárna na náměstí Republiky
„Kde jste ho schoval, vy šílený muži!“ zakřičel tlustý pan zemský rada a svalil svou těžkou hůl do prachu náměstí.
Karel Šulc, mladý muž s tváří špinavou od sazí a očima plnými horečnatého plámenu, se ani nepohlédl. Stál u nově vybudovaného pavilonu, jehož jemné secesní linie se v mlze Plzně zdály být jen přízrakem z jiného světa. V rukou svíral malý mosazný klíč, který mu v dlani pálil jako rozžhavený uhlík. Vzduchem se nesla pronikavá vůně vlhkého betonu smíchaná s těžkým parfémem z blízkých obchodů.
„Je tam, kde patří. Pod nohama všech, kdo spěchají za svým časem,“ odpověděl Karel tichým, chladným hlasem.
Rada se zapotil, jeho tvář zruděla a dýchal těžce. V Plzni se mluvilo o velkém pokladu, o něčem, co nepatřilo do rukou úřadů, ale do rukou někoho, kdo rozuměl geometrii prostoru a tajemství městského hluků. Karel nebyl jen pomocníkem při stavbě, byl to muž, který viděl v liniích architektora Viktora Šulce něco víc než jen praktické rozdělení funkcí. Viděl v tom bránu.
„Tato budova slouží k čekání na tramvaj a k hygieně, ne k hádankám!“ zařval rada a pokusil se Karla uchopit za klopy kabátu.
Karel však s nenáhlým pohybem odstoupil a ukázal prstem dolů, do podzemí, kde se nacházely veřejné záchodky. Právě tam, v temnotě pod nohama elegantních dam v kloboucích a pánů s cylindry, se nacházela místnost, která nebyla v žádném plánu. Nebyl to pokoj, ale spíše trhlina v řádu věcí. Karel tam umístil krabici z černého dřeva, v níž ležela věc, jež dokázala zastavit vteřiny.
V ten moment se ozval zvonek tramvaje. Kovový, ostrý zvuk rozřízl ticho náměstí a oba muže na vteřinu paralyzoval. Rada se zakoktal, ztratil rovnováhu a dopadl na kolena. Když znovu vzhlédl, Karel byl pryč. Zmizel v davu cestujících, kteří právě vystupovali z vozu, s takovou přirozeností, jako by ho nikdy nebylo.
Zůstal jen ten pavilon. Nadzemní část, kde lidé v tichosti očekávali svůj odjezd, a podzemí, kde se v chladu stěn skrývalo tajemství. Rada nechal v následujících dnech prolézat každý centimetr sádry a cihly, nechal rozebírat dlaždice a zkoumat potrubí. Nic nalezli. Jen prázdné stěny a pach čistících prostředků.
Karel se v Plzni už nikdy neobjevil. Zmizeli s ním i všechny záznamy o tom, co přesně v onom černém dřevě spočívalo. Jen někteří starší obyvatelé města si šeptali, že v určité hodině, když se slunce opře do jižní strany náměstí, se v podzemních prostorách ozve tiché tikání, i když tam žádné hodiny nikdy nebyly.
Lidé přicházeli a odcházeli. Čekárna se změnila v místo s jídlem a pitím, kde se dnes směje společnost a hlukoví turisté. Podzemí však zůstalo věrné své první roli. Stále tam klesají lidé z povrchu, aby na okamžik unikli zruškání ulice.
Kdo z nich však v hlubokém tichu podzemí slyší ten zvláštní rytmus, který neodpovídá žádnému srdci, ten ví, že Karel svou hádanku nedokončil. Kdo z nás z nás dnes vstoupí do těch chladných prostor, možná pocítí ten samý tah, který táhl Karla k budování něčeho, co přesahuje rozum.
Klíč stále někde existuje, zakopaný v paměti stěn, které viděly začátek století a přežily všechno, jen aby chránily něco, co nikdo nesmí najít.