Příběh: Vila Adalberta Plumerta
„Kde jste to schoval, Adalberte? Kde je ten dopis!“
Hlas Karla Švanda luskal v tichu jídelny jako bič. Stál uprostřed místnosti, kde světlo dopadající skrze rizalit rozřezávalo prostor na ostré stíny a jasné pruhy. Adalbert Plumert, vysoký muž s tváří vytesanou z chladného mramoru, ani nepohnul. Seděl v hlubokém křesle, prsty lehce přejížděl po vyřezávané dřevěné opěrce a hleděl někam skrz stěnu, jakoby viděl věci, které v tomto domě nebyly vidět.
Vzduch v místnosti voněl po čerstvém vosku, starém papíru a mírném hřejivem z jednoho ze čtyř kachlových kamen, která v domě tiše předešla. Švanda, bývalý kolega z poštovního úřadu, přejmenoval svou zlost v zoufalství. Přistoupil blíž, až mu boty skřípaly o lněný koberec.
„Vím, že vám přišel. Vím, že v téhle vile, v tomhle kříži z kamene a dřeva, máte odpověď na otázku, která nás oba zničí,“ vyštěkl Švanda a prudce udeřil dlaní do dřevěného obkladu stěny.
Plumert pomalu otočil hlavu. Jeho oči byly prázdné, přesto v nich plála zvláštní, téměř nepatřičná radost. Pomalým pohybem zvedl ruku a ukázal prstem směrem k jehlanovité věžičce, která vyčnívala nad střechu domu jako strážný hrot.
„Všechno je tam, kde patří, Karle. V místě, které nezná čas, ale zná pravdu,“ odpověděl Plumert tichým, chraplavým hlasem.
Švanda neváhal. Vyrazil z místnosti, přes arkádový přístřešek, kde ho udeřil chladný severní vítr s příchutí sněhu a vlhkého hlíny z okolních svahů. Vyběhl po schodech, prohnal se chodbami hrázděného patra, kde vrzaly podlahy pod jeho těžkými kroky. Vstupoval do pokojů, hodil do stran těžké závěsy, rozbíjel keramické drobnosti a hledal cokolně, co by vypadalo jako tajný schov.
Když konečně dorazil do nejvyššího bodu, do té úzké věžičky, našel tam jen ticho a prach tančící v posledních paprskích slunce. Na malém stolku ležel jeden jediný předmět: prázdní obal z drahého papíru, bez jediného slova, bez razítka, bez adresáta. Byl čistý. Naprosto prázdný.
Švanda vběhl zpět dolů do jídelny, s obalem v ruce, tvář rudá vztevem. Plumert však už nebyl ve svém křesle. Seděl u stolu a s naprostým klidem si zapaloval dýmku.
„Prázdný je,“ vyhrkl Švanda. „Není tam nic! O čem jste mluvil? Co jste dostal?“
Plumert se mírně usmál a pohlédl na křížový půdorys své vily, jako by dům byl živým organismem, který právě teď něco pohltil. „Někdy je největším tajemstvím právě to, co nebylo napsáno. Teď už víte, že hledáte něco, co neexistuje, a přesto vás to bude trhat zevnitř do konce vašich dnů.“
Švanda ztuhl. V tu chvíli zvenku, z údolí, kde se právě budovala nová železniční trať, se ozval první hlučný zvuk kladiv a strojů. Ten zvuk však v tichu vily zněl cize, jako by tento dům existoval v jiné rovni, oddělené od zbytek světa neviditelnou zdí.
Když Švanda opustil vily a snesl se po svahu dolů, zjistil jednu věc. V momentě, kdy Plumert mluvil o pravdě, v domě zmlčala všechna kachlová kamna. I přesto, když se později ptal ostatních služebníků, tvrdili, že Plumert v ten den vůbec nikoho nepřijímal a že v jídelně byl celý den sám.
Švanda se do Frýdlantu už nikdy nevrátil, ale v dopisech svým přátelům stále zmiňoval ten prázdný papír a mužův pohled, který viděl něco, co nešlo opsat.
Kdo dnes vstoupí do tiché haly s dřevěnými obklady, možná pocítí ten samý chlad, který v tu chvíli zastavil srdce jednoho zoufalého muže. Tajemství dopisu, který nikdy nebyl napsán, zůstalo vřátáno v tichých stěnách domu, který stále hlídá svůj severní svah.