Příběh: dům Romance
„Zastavte se, prosím, v této vteřině!“ vykřikl Friedrich a prudce sevřel zápěstí své společnice, až se mu v prstech zapaðli kroužky z jemného zlata. Stáli na terase nově vybudovaného domu, kde se vzduchem vlnil těžký pach vlhkého kamene a čerstvého laku z kovaných mříží. Friedricha nebránil ani chladný vítr z dopředu, který mu bičoval tvář; hleděl s horečností v očích na skleněnou stříšku nad jejich hlavami, která v šeru vrhala na dlaždice podivné, geometrické stíny.
Klara se opovrhlivě usmála, ale její ruka zůstala v jeho sevření. Friedrich nebyl šílený, byl to muž detailů, architekt s láskou k řádu. Právě proto ho tento dům, zrcadlově rozdělený mezi dva majitele, tak fascinoval. Všechno zde bylo dvojé. Dvě strany, dvě schodiště, dva vstupy. Jako by budova byla zrcadlem, které někdo rozbil a znovu slepil, ale ne úplně přesně.
„Vidíte to, Claro? Ten stín v okně druhého patra,“ zašeptal Friedrich a ukázal prstem nahoru k rizalitovému výstupku. „Tam nahoře stojí někdo, kdo do téhle budovy nikdy nevstoupil.“
Klara pohlédla vzhůru. V obloukovém okně, v místě, kde se klenáky spojovaly v dokonalý vrchol, stála postava. Byla nehybná, zakrytá dlouhým pláštem, který v šeru vypadal jako skvrna inkoustu na bílém papíře. Friedrichovo srdce tlouklo v rytmu, který mu připomínal údery kladiva do kovadliny. Věděl, že v té části domu v tuto chvíli nikdo nesmí být. Bylo to prázdné křídlo, uzavřené pro všechny, dokud nebudou dokončeny vnitřní úpravy.
„Je to jen hra světla, Friedrichu,“ odvětila Klara, ale její hlas se lehce zachvěl.
Friedrich nečekal. Pusťte mě, vyrazil a vběhl dovnitř. Jeho boty rytmicky klapaly po novýmm podlahám. Ignoroval zdvořilé poklony personálu a mířil přímo k jednomu ze dvou vnitřních schodišť. Cítil, jak mu v krku stoupá pachuť železa. Vyšlapal schody s takovou rychlostí, že mu začalo zvonit v uších. Když dorazil do druhého patra, vyrazil do koridorové chodby.
Vzduch zde byl neobvykle studený, až mrazivý, přestože venku byl mírný podzim. Friedrich zastavil před dveřmi pokoje, kde před chvílí viděl tu postavu. Pomalu je otevřel. Místnost byla prázdná. Žádný nábytek, žádný prach, jen holé stěny a světlo dopadající z okna. Vstoupil doprostřed místnosti a ztuhl. Na parapetu okna ležela malá, kůží vázaná kniha.
Když ji otevřel, nenašel v ní slova, ale kresby. Byly to plány tohoto domu, ale s jedním zásadním rozdílem. Kresby ukazovaly třetí schodiště, tajnou chodbu, která spojovala zrcadlové poloviny domu v místě, kde by podle všech oficiálních plánů měla být jen pevná zeď. Friedrich přiložil ucho k chladnému kameni stěny.
Slyšel to. Z druhé strany zněl tichý, rytmický zvuk. Nebyl to zvuk kroků, ale zvuk psaní. Někdo tam, v prostoru, který neexistoval, psal dopisy nebo deník. Friedrich začal tlouct do zdi, křičet, žádat o vysvětlení. Zvuk psaní okamžitě ustal. Nastalo hrobové ticho, které přerušil pouze vzdálený zvon z centra města.
V ten moment v pokoji zavaničela vůně starých růží a srpnového prachu, přestože za okny vládla říjenová mlha. Friedrich se znovu podíval na knihu v ruce. Stránky byly najednou prázdné. Všechny kresby zmizely, jako by je někdo smazal neviditelnou rukou.
Když se Friedricha později ptali, proč už nikdy nechtěl vstoupit do té části domu, pouze mlčel a hleděl na kované spirálové konzole terasy. Věděl, že ten dům není jen souborem kamení a skla. Byl to prostor, kde se dvě reality setkaly, ale nikdy se úplně nespojily.
Kdo dnes prochází ulicí Tržiště a hledí nahoru na ten vysoký volutový štít, možná zahlédne v okních postavu v temném plášti. A kdo přiloží ucho k lístování v tichých chodbách, možná uslyší tiché škrábání pera o papír v místě, kde by měla být jen zeď.