Příběh: Majakovského 21
„Tady to je, v tom slunečním okně, kde světlo zrazuje pravdu,“ zašeptal Alexander Lippmann a prudce odsunul těžkou sametovou závěsi v nejvyšším patře své nové vily.
Prsty se mu třásly, když ukázal na prázdný prostor pod šikmou střechou. Vzduch v místnosti voněl po čerstvé vápenné omítce a drahém tabáku, ale pod těmito vůněmi se vznášel zvláštní, kovový pach, jako když klesne teplota těsně před prudkou bouřkou. Alexander, muž zvyklý ovládat čísla a peníze, teď stál před něčím, co se do žádné účetní knihy nevešlo.
Jeho synové se hromadili vzadu, v tichosti, kterou přerušovalo jen tiché tikání hodin v předsínce. Augustu stála u dveří, ruka pevně sevřená na klince šatů, oči upřené na otce. Všichni viděli totéž. V paprsku světla, který dopadal přesně do středu místnosti, se vznášel předmět. Nebyla to prachová zrnka. Byl to klíč. Starý, těžký, z temného železa, který se v prostoru pomalu otáčel kolem své vlastní osy, jako by byl zavěšen v neviditelné zámkové dírce.
Alexander k němu natáhl ruku. Jakmile se jeho prsty dotkly studeného kovu, v celé vile zazvonily všechny zvonky u vjezdových bran, přestože v dvoře nestála žádná kočár a žádný sluha neotevíral portál. Zvuk byl ohlušující, pronikavý, až bolestivý.
„Kde jste ho našel?“ vyhrkla Augusta.
„Nenašel jsem ho,“ odpověděl Alexander a hlas mu ztěžkl. „On se objevil v okamžiku, kdy jsem doplatil poslední zlatý za toto pole. Je to cena za zemi, kterou jsme koupili.“
Klíč nebyl jen kusem železa. Každý den se v onom slunečním okně vracel do stejné polohy. Alexander začal trávit hodiny v nejvyšším patře, zamyšlený, s očima upřenými do prázdna. Přestal mluvit o bankovních úrocech a nových investicích. Místo toho si začal kreslit plány, které nedávaly smysl. Kreslil chodby, které nevedly do žádné místnosti, a dveře, které byly v jeho nákresích umístěny hluboko pod základovými sálami, tam, kde kdysi pasli ovce.
Jednoho večera, když nad Dejvicemi visela hustá mlha, Alexander zmizel. Nebyla to náhlá smrt ani útěk. Služebníci přísahali, že ho viděli vcházet do slunečního pokoje, ale když se o deset minut později vrátil pro jehodinner, místnost byla prázdná. Okno bylo zavřené, dveře zamčené zevnitř. Na podlaze, přesně v místě, kde dopadalo světlo, ležel onen železný klíč. Tentokrát už neplaval v prostoru, ale byl těžký a studený.
Augusta klíč zvedla, ale nikdy nenašla zámek, který by do něj pasoval. Prohledala každou komnatu, každou arkádu v přízemí a každý kout rozsáhlé zahrady. Klíč v její dlani zůstával němý, přestože občas, v tichých nocích, slyšela z hloubky domu zvuk, jako by někdo zespodu, z neviditelného suterénu, jemně škrábal do kamene.
Vila s časem měnila tváře. Přišli jiní majitelé, vdovy a obchodníci, kteří v neorenesančních chodbách cítili zvlášní chlad, i když bylo léto. Každý z nich v onom slunečním okně v horním patře pocítil stejný neklid, jako by v prostoru zůstal otisk něčeho, co zde nepatřilo.
Když pak v roce 1966 přišly stroje a svaly, které vily nechtěly chránit, ale smazat, betonové zdi se hroutily s hrozivým praskáním. Lidé říkali, že stavba byla zbytečná, zastaralá. Jen málokdo věděl, že pod troskami neorenesanční krásy zůstalo něco, co se nedalo zbourat.
Dnes tam stojí jiná budova, chladná a přísná, určená pro lidi, kteří hlídají tajemství státu. Ale kdo se zastaví u plotu a ztichne, může pocítit, jak země pod nohama lehce vibruje. Je to tiché volání z hloubky, kde pod moderním betonem stále existuje neviditelná chodba, která končí dveřmi, jež čekají na svůj ztracený klíč.