Příběh: vila Rudolfa Inderky se zahradou
„Zavřete ta okna, prosím vás, ten průvan rozdmýchává papíry!“ vykřikl Hans Seidner a prudce udeřil dlaní do mahagonového stolu. V místnosti zavibroval vzduch a tiché cinkání skleněných vitráží doprovodilo prudký náraz větru, který vrazil do oken salonu. Hans nestál na místě. Sestupoval po trojramenném schodišti tak rychle, až mu v patách znělo echo, které se odráželo od hladkých stěn. V ruce svíral starý kožený zápisník, jehož stránky byly sžmoulané a zažloutlé.
Zastavil se v hale a zvedl zrak kmístu, kde se střecha v netypickém oblouku, připomínajícímu trup obrovské lodi, vzdávala nebi. V domě panovalo zvláštní ticho, přerušované pouze rytmickým tikotem hodin a vzdáleným šuměním zahrady, která obklopovala budovu jako zelený val. Hansovi se zovlažilo čelo. Vzduch v hale voněl po starém dřevě a mýdlovém květu, ale on vnímal něco jiného. Cítil kovový pach ozónu, jako by se v místnosti právě vybila bouřka, ačkoliv venku svítilo slunce.
„Kde je ten lékárník?“ vyhrkl k přítomné služebné, která se v rohu pokoje stáhla do sebe a křečovitě svírala zástěru.
Richard Inderka nebyl v domě. Hans ho hledal už hodinu. Koupil tuto vilu s nadějí, že v jejích moderních zdech, vybudovaných s takou precizností, najde klid pro svou rodinu a svou práci. Ale od prvního dne, kdy vstoupil přes hlavní vchod s jeho rizalitem, měl pocit, že dům s ním mluví. Ne slovy, ale zvuky. V noci slyšel v dutých stěnách rytmické tleskání, jako by někdo v prostoru mezi zdmi vyťukával tajný kód.
Hans vyběhl na terasu směrem do zahrady. Bosý, v jedné botě, která mu při spěchu vypadla, cítil pod chodidly chladný kámen. Zastavil se před segmentovým arkýřem a ztuhl. Na skle vnitřní strany okna se začaly objevovat stopy. Byly to otisky prstů, ale ne z vnější strany. Někdo, nebo něco, psalo zevnitř domu na sklo, přestože v místnosti za ním nebyl jediný živý člověk.
Písmo bylo rychlé, chaotické. Hans přiložil obličej k chladnému sklu a četl slova, která se v mlze kondenzujícího dechu začala formovat. Jména, která neznal, a datum, které ještě nenastalo. V tu chvíli se z hloubi domu, z prostorů podlahy, kde se nacházely technické místnosti a kotelna, ozval hluboký, dunivý zvuk. Byl to zvuk kovového řetězu, který se pomalu táhl po betonovém povrchu.
Hans vběhl zpět do haly, vyškrtal v zápisníku poslední řádek a rozběhl se kousek dál, do hloubky domu. Zastavil se u jedné z mříží, které oddělovaly prostory. VTEM lamelová konstrukce krovu nad ním vydala zvuk, jako by se obrovská loď vlnila na bouřlivém moři. Střecha, která měla být vrcholem moderní techniky, se v ten moment zdála být živým organismem.
„To není možné,“ zašeptal Hans a dotkl se stěny. Cítil, jak se zdivo pod jeho prsty chvěje. Ten pocit nebyl z otřesu země, ale z rytmu. Dům měl tlukot srdce.
Když se o několik dní později Hans Seidner vlivem neúprosné doby a svých kořenů musel z vily náhle odejít, nechal za sebou nedokončené úpravy a otevřená okna. Odnesl s sebou jen svůj zápisník, ale v domě zůstal jeden detail, který vyvolával mrazení u každého, kdo tam později přišel.
V jednom z pokojů v patře, v místě, kde světlo z vikýřů dopadalo přesně na táflovanou podlahu, zůstává do dnešního dne jeden jediný otisk ruky vypálený do dřeva. Není to stopa po ohni, ani po chemikáliích. Je to stopa, která se objevila vteřinu poté, co se dveře za posledním majitelem zavřely, a která stále vyzařuje mírné, nevysvětlitelné teplo.
Kdo dnes vstoupí do ticha této jihlavské vily, může zkusit přiložit ruku k té stěně v hale a naslouchat, zda v dutých cihlách stále zní echo kroků muže, který hledal odpověď na otázku, kterou dům nikdy neprozradil.