Příběh: dům čp. 76
„Tady to končí, Mikuláši, v těchto zdech zůstane všechno, co jsme si slíbili,“ zasyčel Jan z Vladoře a prudce zatlačil těžké železné okovy dveří. Zvuk kovového cvaknutí se rozlehlo klenutým chodem jako výstřel. Vzduch v prostorách bývalé radnice byl hustý, prosycený vlhkostí starého kamene a pachutí zhasnutých svící, které zanechaly v sálech šedý opar.
Mikuláš Cerhenský z Dražic zůstal stát v polomraku, oči upřené na hluboké sklepy, které se pod jejich nohami táhly jako labyrint zapomenutých hříchů. Jan z Vladoře mu do dlaně vložil těžký klíč a kousek pergamentu, na kterém byla vyrysována mapa míst, která v žádném oficiálním seznamu budovy nefigurují.
„Nikdy nesestupuj do třetího podzemí, dokud neuslyšíš zvuk tekoucí vody tam, kde žádný potok neteče,“ dodal Jan tichým, chraplavým hlasem.
Mikuláš se krátce zasmál, ale jeho ruka se třesla. Věděl, že Jan z Vladoře není mužem, který by si hýral s pravdou. Dům na rohu náměstí byl v té době místem moci a tajemství, vrstvou na vrstvě tajemství, kde se gotické klenby potkávaly s šeptem lidí, kteří zde vládli městem.
Když Jan odešel a ticho se znovu usadilo v plackových klenbách přízemí, Mikuláš pocítil zvláštní chlad, který nepocházel z venkovního vzduchu. Byl to chlad, který stál v rozporu s teplem krbu. V domě se začaly dít věci, které popíraly rozum. Někdy v noci, když město utichlo, slyšel z hloubky sklepů rytmické tleskání, jako by tam dole v temnotě tančily stovky lidí, přestože v suterénech nebyl nikdo kromě prachu a starých sudů.
Jednoho večera, když svítil jen jeden malý olejový plamen, Mikuláš zapomněl na varování. Sestupoval hlouběji a hlouběji, kudy vedly úzké chodby, jejichž stěny byly vlhké a slizké. Vzduch zde chutnal po železe a starém papíru. Pak to uslyšel. Jemný, křišťálový zvuk tekoucí vody. Ale voda netekla v koryte, tekla z koutů stropu a stékala po stěnách nahoru, proti zákonům přírody.
V tom okamžiku uviděl v rohu místnosti postavu. Nebyl to člověk, spíše stín, který měl podobu muže, ale jeho obrysy neustále kolísaly, jako by byl namalován vodou na skle. Postava nepromluvila, jen ukázala prstem na jednu z kamenných dlaždic v podlaze. Mikuláš se k ní přiblížil a v tu chvíli pocítil prudký poryv ledového větru, který v uzavřeném sklepě neměl jak vzniknout. Větrný proud ho srazil k zemi a když otevřel oči, postava zmizela.
Na místě, kam postava ukázala, ležela malá, stříbrná mince, která nebyla ražena v žádném známém království. Mince byla horká, téměř žehutá, a v jejím středu byl vyryt symbol oka, které se zdálo mrkat.
Mikuláš Cerhenský z Dražic dům později prodal, ale tajemství si odnesl do hrobu. O století později, když v domě žili Morstadtové, malíř Vincenc Morstadt často tvrdil, že v některých komnatách vidí barvy, které neexistují v přírodě, a že v noci slyší šepot v jazyce, který nikdo z nich neznal. I fotograf Heinrich Teichtner, který zde ve dvoře zřizoval svůj ateliér, jednou na svých skleněných deskách zachytil postavu, která stála v pozadí za jeho modelem. Byla to postava bez tváře, s rukou nataženou směrem k podzemním klenbám.
Dnes, když člověk projde kolem domu čp. 76 a přiloží ucho k chladným stěnám, možná zaslechne ten samý zvuk tekoucí vody, která stále teče vzhoru, hluboko pod povrchem moderního města. Nikdo neví, co Jan z Vladoře v hloubce sklepení skutečně ukryl a proč se stín s mincí v ruce objevuje jen těm, kteří jsou ochotni sestoupit do tmy.
Kdo jednou vstoupí do těchto sklepů, už nikdy neuvidí světlo dne úplně stejnou barvou.