Příběh: Frühweinovský dům
„Tady to je, v této kůži je to ukryto!“ vykřikl Matyáš a s prudkostí, kterálemžala tichý večer, vrhl na stůl kus hrubého, neopracovaného pergamenu. Jeho prsty se třesly a nehty měl zčernalé od taninů a dubových luhů, které v koželužně u domu na rohu Horské ulice používal denně. V místnosti zapáchalo po syrové kůži, vlhkosti a starých sklepních klenbách, které vprostřed domu držely chlad i v největší žáry.
Majitel domu, pan Frühwein, se pomalu zvedl z křesla. Jeho tvář byla v šeru svíček jen bílou maskou s hlubokými vráskami. Nedíval se na Matyáše, ale na ten kousek kůže, který ležel na dubovém stole. Vzduch v místnosti ztěžkl, jako by se do něj náhle nalilo olovo.
„Kde jsi to našel, chlapče?“ zeptal se Frühwein tichým, chraplavým hlasem.
„V nejhlubším koutě sklepa, pod tou starou klenbou, kde už nikdo nechodí,“ vydechoval Matyáš a utíral si pot z čela špinavým rukávem. „Bylo to zabaleno v plátno, schované v dutině zdi. Ale podívejte se na to. To není obyčejný zápis. Tyto znaky... ony se hýbou, pane. Přisahám vám, že se hýbou, když na ně nedíváte přímo!“
Frühwein přistoupil blíž. Světlo jediné svíce vrhalo na stěny obrovské, tančící stíny. Dům, který v té době už svou jednopatrovou podobou s klenutou stájí a vozovnou vládl okolí, zdál se v tu chvíli smršťovat kolem nich. Matyášovo tvrzení znělo šíleně, přestože v koželužně pracovali oba muži s materiály, které měly svou vlastní, těžkou vůni a život.
Pan Frühwein natáhl ruku a prstem přejel po povrchu pergamenu. V okamžiku, kdy se jeho kůže dotkla starého povrchu, ozval se z hloubky domu zvuk, který nikdo z přítomných nedokzal vysvětlit. Nebyl to hluk z ulice Na Slupi, ani ržání koní ve stájích. Byl to hluboký, vibrující tón, jako by samotné základy domu, ty hluboké kamenné klenby, začaly zpívat nebo plakat.
Matyáš ucouvl až k zdi. „Slyšeli jste to? Dům mluví!“
Frühwein však nereagoval. Jeho oči se zúžily a tvář ztuhla. Najednou prudce přitáhl pergamen k sobě a v jedné sekundě ho přiložil k plameni svíce. Papír vzplál modravým plamenem, který nevydával žádný kouř, ale místo toho zaplnil místnost vůní starého růžového lístku a studeného železa.
„Některé věci mají zůstat v zemi, Matyáši,“ řekl Frühwein a jeho hlas zněl nyní cize, jako by mluvil někdo jiný, někdo, kdo v tomto domě žil dávno před ním.
Když plamen dohořel, v místnosti nastalo absolutní ticho. Ale Matyáš si všiml něčeho zvláštního. Pan Frühwein, který předtím kulhal na levou nohu a opíral se o hůl, nyní stál naprosto rovně. Jeho pohled byl jasný a mladý, přestože mu v obličeji stále zůstaly vrásky starce.
„Co jste to udělal?“ vyhrkl Matyáš a v očích se mu zrcadlil děs.
Frühwein se na něj podíval, mírně se usmál a bez slova odešel směrem k východní přístavbě, kde se v šeru rýsovaly stroje koželužny. Matyáš zůstal stát sám v prázdné místnosti. Když se znovu podíval na stůl, kde před chvílí plál pergamen, našel tam jen malý, dokonale vypracovaný kousek kůže ve tvaru klíče.
Matyáš se nikdy neodvážil znovu sestoupit do sklepů. V Praze se začaly šířit pověsti o domě, kde čas neplyne rovnoměrně a kde majitelé z rodu Frühweinů vládli tajemstvům, která se nepodávají z otce na syna, nýbrž z hloubek země do lidských těl.
Kdo dnes prochází ulicí Na Slupi a pohlédne na fasádu tohoto domu, možná nevidí jen památku architektury. Pokud se však zastaví a ztichne, možná v základech budovy uslyší ten samý hluboký tón, který kdysi vyvolal z hloubky klenb něco, co by mělo zůstat zapomenuté. Ten tajemný klíč z kůže stále někde v murech domu spí a čeká na ruku, která ho dokáže najít.