Příběh: Občanská záložna v Přelouči
„Tady to je, pane Vondráček, v tétotež šuplíku, pod dvojitou vrstvou dubového dřeva,“ šeptal starý účetní s třesoucími se prsty, zatímco v sálech nové budovy záložny stále vonělo čerstvým vápnem a lakovaným dřevem.
Matěj Vondráček, muž s tváří osekanou větrem z polí a očima, které viděly příliš mnoho zbytečných věcí, nepromluvil. Jen přisunul svou ruku k těžkému železnému trezoru. Vzduch v místnosti byl hustý a chladný, přestože venku v roce 1901 pálilo letní slunce do nově vyvrtaných sgraffitů na fasádě. V sálech se rozléhal ozvěnou zvuk hodin a tiché praskání nového štuku, který se usazoval v rytmu města.
Vondráček vytáhl z úkrytu malý, sametový vánoček. Uvnitř nebyl žádný zlatý dukát ani listina o vlastnictví půdy. Ležela tam jediná, těžká mosazná mince, která neměla žádný známý žleb ani raz. Byla hladká, až děsivě, a vyzařovala slabé, pulzující teplo, které pronikalo skrze látku až do dlaně.
„Odkud se vzala?“ vyhrkl Matěj a poprvé od svého příchodu pohlédl do očí účetního.
Starý muž se zaklepal a rychle odstoupil k zdi, kde se začínal rýsovat obrys mohutné věže, která budovu zakončila. „Nalezeno bylo v základových járech, hluboko pod podlahou, kde architekt Kříženecký nechal zpevnit základy. První zedník, který ji vyhrabal, ztuhl v mrazu uprostřed léta a do druhého dne byl mrtvý. Nebezpečně tichý předmět, pane Vondráčku. Od té doby nikdo z nás netýká, jen jsme ji střežili, dokud jste nepřišel vy s tím svým příkazem.“
Matěj Vondráček nebyl obyčejný bankéř. Byl to muž, který hledal věci, jež do světa nepatří. Prsty na minci sevřel pevněji. V ten moment se v sále změnilo světlo. Slunce, které dopadalo skrze vysoká okna, najednou ztratilo svou žlutou barvu a prostor zaplavil podivný, stříbřitý přízrak jasu. Vondráček ucítil v nose vůně starého papíru a mořské soli, ačkoliv Přelouč ležela hluboko vnitrozemí.
Najednou se v tichu sálu ozval zvuk. Nebyl to hluk z ulice ani kroky na chodbě. Byl to jasný, kovový tón, jako když někdo udeří do obrovského zvonu, který však není zviditelný. Zvuk přišel z prostoru nad nimi, z té nové, hrdé věže, která dominovala náměstí.
Vondráček se rozhlédl. Účetní byl pryč. Místnost byla prázdná, dveře zavřené a v sále nebylo jediný živý člověk. Jen mince v jeho dlani začala vibrovat tak silně, až mu brněly kosti v předloktí. Podíval se na zeď, kde se v sgraffitové výzdobě náhle objevila postava, která tam před vteřinou nebyla. Byl to muž v oděvu, který žádná doba v našich zemích neznala, s tváří ztuhlou v očekávání. Postava v omítce se zdála sledovat pohyb mince.
Matěj instinktivně mince přitiskl k hrudi a vteřinu poté se vše vrátilo do normálu. Světlo zžlutlo, vůně soli zmizela a za dveřmi se znovu ozval hluk přicházejících zaměstnanců. Účetní stál na stejném místě, jako by se nepohnul ani o milimetr, ale v jeho očích byl nyní hluboký, nevysvětlitelný strach.
„Viděl jste to také?“ vydechl Vondráček.
Účetní jen pomalu pokýval hlavou a ukázal prstem na stěnu. Postava v sgraffitech byla pryč. Zůstal tam jen prázdný prostor v ornamentu, který vypadal, jako by někdo z něj vyškrábal kousek času.
Vondráček mince nevrátil. Vzal ji s sebou a zmizel v ulicích města, ale od toho dne už nikdy nespal v klidu. Každý večer, když zavřel oči, slyšel ten kovový tón a cítil, jak ho něco z hloubky novorenesančních zdí volá zpět.
Kdo dnes přejde kolem té mohutné věže a dotkne se chladného kamene fasády, možná ucítí v dlaních lehké, pulzující teplo, které tam zůstalo jako stopa po něčem, co nikdy nemělo být vykopáno na povrch.