Příběh: Vávrův mlýn (Nové Město)
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne!“, zařval Václav Michalovic a s verví vrhal polštáři z pohovky do prachu. Vzduch v místnosti byl těžký vůní terpentýnu a starého papíru, zatímco za okny Nového Města vládlo ticho, které přerušovalo jen vzdálené bublání vody z mlýnů. Václav se zastavil uprostřed pokoje, dýchal ztěžka a pohledem přejížděl stěny, které v té chvíli ještě nezdobily žádné malby, jen holá omítka a stíny.
Vedle něj stál Josef Navrátil, malíř s prsty od barev, a s mírným úsměvem sledoval tohle šílenství. V ruce držel štětec, jako by čekal, až se bouře utiší, aby mohl konečně začít tvořit. Václav se však na něj ani nepodíval. Hledal něco, co v tomto domě být nemělo, a přesto mu to tam někdo vložil. Byl to dopis, zapečetěný černým lakem, který mu doručil neznámý poslanec s tvrzením, že klíč k pravému bohatství rodiny Michaloviců není v penězích, ale v obrazech, které teprve vzniknou.
„Podívej se na ty stěny, Václave,“ pronesl Navrátil tichým, klidným hlasem. „Ty nejsou prázdné. Jsou to plátna, která čekají na svou duši. Co hledáš v troskách minulosti, když můžeme stvořit věčnost?“
Václav ztuhl. Vzpomněl si na rok 1689, na žár, který pohltil dřevěné stěny původního domu, a na popel, který kdysi zasypal tyto zahrady. Ten dům vstal z popela jako z kamenů vytesaný, ale v jeho základech stále dřímalo něco, co nešlo zhasit. Dopravil se k oknu a pohlédl na vodu. Věřil, že v hloubce koryta, tam, kde se voda tříštila o mlýnská kola, zůstalo něco z doby před požárem. Něco, co mu dopis sliboval.
„Chci, abys namaloval místa, kde jsem byl, a místa, která mě volají,“ vydechl Václav a náhle se zklidnil. „Ale do jednoho z nich musíš schovat tajemství. Takové, které vnímá jen ten, kdo zná pravdu. Namaluj mě u vodopádu v Adršpachu, ale dej mi do ruky hůlku, která neukazuje cestu dopředu, nýbrž zpět, k tomu, co bylo zapomenuto.“
Navrátil přikývl. Rozuměl tomu mlkem. Běh měsíců se dům změnil v chrám barev. Vznikl Alpský salon, kde hory sahaly až k stropu a Turín se rozprostíral v pl unmetné kráse. V Divadelním salonku se zdi naplnily mýty a legendami, jako by Libuše sama stála v pokoji a soudila přítomné. Václav Michalovic však trávil nejvíce času u obrazu s vodopádem. Stál tam, pozoroval svou vlastní podobu na plátně a prsty přejížděl po zlacených rámech.
Jednoho večera, když v domě zhasla poslední svíčka a v chodbách začal proudit chlad z renesančních sklepů, se ozval zvuk. Nebyl to zvuk vody ani větru. Bylo to rytmické klepání, jako by někdo s hůlkou v ruce kráčel po podlaze, přestože v domě nebyl nikdo kromě spícího Václava. Zvuk přicházel z Alpského salonu.
Když Václav v ranním světle vstoupil do místnosti, ztuhl. Na pytli s moukou, který Navrátil vymaloval s precizností hodináře, byl jeho monogram WM. Jenže monogram byl mokrý. Z plátna stékaly kapky čisté, ledové vody, jako by obraz vodopádu v Adršpachu právě teď přelil své okraje. Václav sáhl po své hůlce, kterou opřel o stěnu, a zjistil, že je úplně nasáklá, přestože venku bylo sucho a slunce pálilo do kamenných zdí.
V ten moment si uvědomil, že Navrátil do obrazů nevložil jen barvy, ale bránu. Dopravdě nehledal dopis, ale cestu zpět k tomu, co shořelo v roce 1689. Voda na plátně nebyla jen iluzí, byla to stopa někoho, kdo v tom domě žil před staletími a kdo nyní přišel vyzvat svého následníka.
Václav se podíval do zrcadla a uviděl v odrazu za svými zády postavu muže v mlynářském oděvu, který měl v ruce stejnou hůlku, jakou držel on sám na obrazu. Postava se jen krátce usmála a zmizela v barvách Alpského salonu.
Kdo dnes vstoupí do těchto prostor a pohledí na detaily v Alpském salonu, možná pocítí zvláštní chlad, i když je venku léto, a uvidí, jak se vzduch kolem vodopádu v Adršpachu lehce chvěje, jako by tam stále někdo stál a čekal na správné slovo, které otevře cestu do hlubin pod domem.