Příběh: Usedlost Jezerka
„Kde jsi to schoval, ty blázne!“, křičel Mikuláš a jeho hlas se odrážel od vlhkých kamenných stěn studánky, zatímco jeho prsty zoufale hrabaly v bahnitě. Vzduch kolem nich byl těžký vůní kvařících hroznů z blízkých vinic Šustrových a chladem, který s každým vteřinou stoupal z hloub země.
Vedle něj stál bratranec Vratislav, muž s tváří špinavou od prachu a očima, které neviděly nic z okolního světa, jen prázdnotu. Vratislav jen tiše smál, byl to zvuk připomínající praskání suchých větví v ohni. V ruce svíral malý stříbrný klíč, který v šeru podvečera vrhal ostré, nepřirozené odlesky.
Mikuláš ho popadl za límec hrubé lněné košile a přitlačil ho k mrazivému kameni, který kapitula z Vyšehradu před několika lety pečlivě naskládala kolem pramene. Voda v korytě tekla s monotónním šumem, čistá a ledová, jako by vyvěrala z jiného světa. Právě tato voda měla být lékem na vše, ale pro Mikuláše byla v tuhle chvíli jen překážkou.
„Tenhle klíč neotevře žádné dveře v domě, Mikuláši,“ zašeptal Vratislav a jeho hlas byl najednou neobvykle hluboký. „Otevře to, co pod námi spí. Slyšíš to? Země dýchá.“
Mikuláš ztuhl. Pod jeho botami, v hloubce, kde končí kořeny starých stromů a začínají zapomenuté chodby, se ozval zvuk. Nebyl to hřmění ani hluk z města. Byl to rytmický, pomalý tlukot, jako by pod vinicemi tloukla jedna obrovská, kamenná srdeční svalová tkáň.
Vratislav se prudce vytrhl a s šíleným výrazem v očích skočil k okraji studánky. Voda v ní najednou přestala téci. Povrch se změnil v zrcadlo, které neodráželo obloho nad Nuslemi, ale hluboké, temné chodby s vysokými klenbami, kde pláli neznámí lidé s obličeji z bílého mramoru.
„Podívej se! Libuše zde nekoupala jen své tělo, ale i své sny o Praze!“, vykřikl Vratislav a než stačel Mikuláš zareagovat, muž se s klíčem v dlani vrhl dopředu.
Nebyl to pád do vody. Vratislav neplaspiskl, nebublal, neznělo žádné plumtnutí. Prostě zmizel, jako by ho hladina pohltila jako pevná stěna, která se na okamžik otevřela a pak se zase zatáhla. Zůstal jen tichý šum pramene, který se znovu roztekl k vyšehradským trubkám, a prázdnota, která rázem zaplnila prostor mezi oběma muži.
Mikuláš klesl na kolena. Dotkl se prsty studené vody. Byla čistá, křišťálová, naprosto nehybná. Zkusil zavolat, křičet, volat o pomoc, ale z hloubky studánky mu neodpovídal žádný člověk. Jen ten podivný tlukot v zemi přestal. Vše utichlo.
Když se o několik dní později v okolí vinic objevili ostatní, našli pouze Mikuláše, který seděl u vody a zíral do prázdna. Odmítal mluvit o tom, kam Vratislav zmizel, a jen neustále přikládal ucho k kamennému obrubení studánky. Tvrdil, že tam dole, hluboko pod kořeny a vápencem, stále někdo šeptá jména lidí, kteří ještě nenarodili.
Kdoenahledil do hloubky studánky v tu chvíli, viděl jen odraz vlastního obličeje. Ale ti, kteří tam zůstali déle, přiznávali, že vteřinu předtím, než odvrátí zrak, zahlédnou v hladině stříbrný klíč, který pomalu klesá do nekonečné tmy.
Kdo z nás dnes prochází parkem a slyší šum vody, možná netuší, že pod nohama stále existuje cesta, která nemá konec, a její strážce stále čeká na svého návratníka.