Příběh: Dům U Červeného srdce
Kopecký prudce přitiskl dlaně k chladnému kameni portálu a zatajil dech, zatímco nad ním, v proskleném okénku s andělem, plynuly stíny, které tam být neměly. V ulicích Vnitřního Města už dávno utichl hluk kočárů a vzduchem se vznášel těžký, vlhký pach uhelného kouře a mokrého dlažení. Jan Václav Kopecký, muž, který v městských archivech trávil více času než ve vlastní posteli, si otřel pot z čela a znovu pohlédl vzhůru. Tam, kde měl být jen malovaný anděl, stála žena. Její tvář byla jen nejasným obrysem, ale červené šaty, které měla na sobě, zářily v šeru tak intenzivně, až to připomínalo čerstvou krev.
Kopecký udělal krok vpřed a jeho boty hlasitě zaplaskaly o mokrý povrch náměstí. Panny s mušlemi, které s kamennou trpělivostí podpíraly balkonek prvního patra, mu v tu chvíli připadaly, jako by na něj s tajným úsměvem hleděly. Ruka se mu třásla, když ji natáhl k jedné ze zlatých srdček u sloupu. Kov byl nečekaně horký, téměř žhavý, přestože listopadový mráz kousal do tváří a dýchání se měnilo v bílé obláčky páry. To nebylo možné. Žádný kov v takové teplotě nemohl zůstat v noci v Plzni, pokud nebyl pod ním rozžhavený krb.
Znovu pohlédl k andělu, ale žena byla pryč. Místo ní tam zůstal jen prázdný pohled do temnoty interiéru. Kopecký se rozhlédl kolem sebe. Náměstí bylo prázdné, jen v dálce zabouchala jedna z bran biskupství. Vzhlédl do třetího patra, kde v šedivém světle vyvstávaly sgrafita. Dva rytíři na koních s prapory v rukou vypadali, jako by se v ten moment pohnuli. Kopeckýmu se zdálo, že jeden z nich mírně naklonil hlavu a jeho vypsaný pohled byl nyní upřen přímo na něj, jako by ho varoval, aby nešel dál.
Vtom to uslyšel. Tiché, rytmické bušení. Nebylo to z ulice, ani z hloubi domu. Ten zvuk vycházel přímo ze zdi, přesně z místa, kde se na zábradlí prvního patra nacházelo kovové červené srdce. Kopecký vylezl na nízký římský stupeň a natáhl ruku k onomu srdci. Jakmile se jeho prsty dotkly chladného železa, zvuk ustal a on pocítil prudké trnutí, které mu projelo celým tělem až do pat. Vteřinu poté se v odrazu kovového povrchu objevila tvář té ženy. Nebyla už jen stínem. Viděl její bledé rty a oči, které zíraly s tak zoufalou naléhavostí, že Kopecký s úlehem ucukl a téměř ztratil rovnováhu.
Žena v odrazu nepromluvila, ale její ruka se zvedla a ukázala směrem k rytířům ve třetím patře. Kopecký znovu pohlédl vzhůru. Prapory rytířů, které dříve jen nehybně visely, nyní v bezvětří vlaly. Vlnaly se pomalu a rytmicky, jako by je hnal neviditelný vítr z jiného světa. Jan Václav Kopecký pocítil, jak mu v hrdle stál knot sucha a srdce tlouklo v podobném rytmu jako ono bušení ve zdi.
Vytáhl z kapsy zápalnice a zapálil si cigaretu, aby se uklidnil, ale plamen svítil podivně modře. V tom modrém světle uviděl, že u nohou kamenných panen s mušlemi leží malý, lsající předmět. Ohnul se a zvedl starý, zrezivělý klíč s červenou stuhou omotanou kolem hříště. Stuhy byly z jemného hedvábí, které zůstalo zázračně čisté, i když leželo v blátě.
Když se podíval zpět na dům, vše bylo v pořádku. Anděl v okénku byl jen malbou, rytíři byli nehybným kamenem a kovové srdce na balkoně bylo jen studeným ozdobníkem. Jen klíč v jeho dlani stále vyzařoval mírné teplo, které mu připomínalo dotek živé kůže. Kopecký věděl, že tento klíč neotevře žádní z dveří, které v domě viděl, a přesto ho nemohl pustit.
Kopecký už nikdy nenašel odpověď na to, k čemu ten klíč slouží a kdo byla žena v červených šatech, ale každý večer, když se město ztiší, stále slyší z hloubi zdí tiché, rytmické bušení, které zní jako živé srdce.