Příběh: Dům čp. 47 (Kolín)
„Tady to končí, pane Sládku, dál už kameny neuneseme bez rizika, že se nám celý ten nový svět sroutí do hlubin,“ vyhrkl stavitel a utřel si zpocené čelo špinavým rukávem.
Antonín Sládek neodpověděl. Stál v suterénu své nové stavby, kde vlhky chlad stýkající se s vůní čerstvé omítky vytvářel zvláštní, těžký vzduch. V rukou svíral starý plán, ale jeho oči nehleděly na papír. Dívaly se do tmy gotických sklepů, které zůstaly zachovány jako němý svědek století, jež už dávno vyprchala. Pod nohama mu tloukla země, staré základy z konce třicátého století, které přežily i ten strašlivý oheň z roku tisíc šest set čtyřicet čtyři.
Sládek udělal krok vpřed, hlouběji do prostor, kde světlo lampy jen tak tak rozráželo tmu. Právě v tu chvíli to zaslechl. Nebyl to zvuk zprůchodu lidí na náměstí nahoře, ani praskání dřeva v nově instalovaných rámech. Byl to rytmický, kovový zvuk. Jako když někdo pomalu, s pravidelností srdce, škrábe hrotem nože o vlhký kámen.
„Slyšíte to?“ zeptal se tichým, chraplavým hlasem.
Stavitel ztuhl. „Nic neslyším, pane starosto. Jen vítr v komínech.“
Sládek však neuhýbal. Věděl, že v těchto sklepích kdysi žili lidé, kterých už dávno nezná žádná kronika. Mydláři, švecové, řezníci. Všichni ti, kteří zde hledali útočiště před plameny města nebo v nich zůstali navždy. Přešel k severní stěně, kde se kámen zdál být tmavší, skoro černý. Zvuk zesílil. Bylo to škrábání, doprovázené tichým, rytmickým šeptáním, které neznělo jako lidská řeč, ale spíše jako šum řeky, která teče opačným směrem.
Vtom se z tmy vynořila ruka. Nebyla to ruka živého člověka. Byla šedá, průsvitná a prsty měla ne přirozeně dlouhé, zakončené drápy, které v rytmu šeptání rytmicky vyškrábaly do kamene jeden jediný symbol. Byl to znak, který Sládek nikdy v žádné knize neviděl, ale který v něm vyvolal náhlý, prudký mráz v zádech.
„Kdo tam je!“ vykřikl Sládek a vrazil do tmy svou hůlkou.
Ruka zmizela tak rychle, jako by se rozpustila v samotném vzduchu. Šeptání utichlo, ale vzduch v suterénu náhle ztěžkl vůní starého popela a spáleného dřeva, přestože v domě nebyl zapálit jediný krb. Stavitel, který viděl jen prázdný roh sklepa, se začal smát a označil Sládka za vyčerpaného z práce.
Podnikatel však mlčel. Věděl, že to, co viděl, nebylo halucinací. Vzal kapesní nůž a opatrně přejel prstem po čerstvé rýze v kameni. Povrch byl ledový. Symbol, který tam neznámá bytost vyryla, vypadal jako zkreslené zrcadlo domu, který právě nad hlavou stavěl.
Když Sládek v následujících dnech dohlížel na dokončování fasády, na novorenesanční štít a jemné secesní detaily, které měly z domu učinit perlu Karlova náměstí, neustále se vracel myšlenkami dolů. Každý krok po nové dlažbě v přízemí mu připomínal, že pod ním, v hluboké gotické tmě, existuje prostor, který nepatří jemu, ani nikomu z živých.
Jednoho večera, krátce před zkolaudováním, se Sládek vrátil do sklepa sám. Nesl s sebou svíceny a v srdci zvláštný klid. Přistoupil k té stejné stěně. Symbol byl stále tam, ale teď k němu přibyla další rýza. Tentokrát to nebyl znak, ale jméno. Jeho vlastní jméno, vyryté do kamene rukou, která neexistovala.
Sládek zhasl svíce. V absolutní tmě znovu zaslechl to rytmické škrábání, ale tentokrát neznělo jako varování. Znělo to jako pozvání.
Dnes dům čp. 47 stojí v Kolíně jako monument elegance přelomu století, s vlaštovčími ocasy na štítu a vznešenou fasádou. Jen málokdo z těch, kteří kolem procházejí, tuší, že hluboko v suterénu, pod vrstvami moderní historie, stále existuje rýza v kameni, která čeká, až ji někdo znovu dotkne a probudí to, co v temnotě šeptá.