Bučkovy sady Park

Na území Prahy 6-Bubenče, západně od ulice Chittussiho, existovaly něco více než dvě století veřejné sady, jejichž osud podrobně zachytávají archivy i paměť místa. V druhé polovině 18. století sem vstoupil podnikavý majitel Josef Ignác Buček z Heraltic, který roku 1786 na pozemcích v Předním Ovenci (historický název pro Bubeneč) s dvory čp. 1 a čp. 6 rozhodl založit park podle vzoru anglických romantických zahrad. Inspirací mu přitom byla přírodní roklinka zvaná Ve struhách s malým bezejmenným potokem, jejíž dramatické svahy utvářely přirozenou kompozici.

Buček vytvořil místo, které nápadně připomínalo činnost jeho vrstevníků – nedaleko v Praze Vinohrady zakládal Josef Emanuel Canal de Malabaila zahradu Kanálku, zatímco baron Jakub Wimmer budoval Wimmerovy sady a v Karlíně Jan Ferdinand ze Schönfeldu otevřel park Rosenthal. Na vyvýšené parcele v severovýchodní části nové zahrady stála od roku 1793 empírová vila s výrazným sloupovým portikem, která sloužila jako pohostinství pro výletníky. Zde zahradník prodával jednoduchou občerstvení – čerstvou smetanu a chléb, právě uvařenou kávu z donesených zrnek a pivo. Důlod hospodářských konfliktů se však nedovolal – roku 1793 si sládek z purkrabského pivovaru František Hamous stěžoval na konkurenci, kterou představovalo pivní „šenk v Bučkově zahradě". Spor vygasل až když Buček roku 1810 zakoupil hostinec Na seníku, jenž distribuoval totéž purkrabské pivo.

Po Bučkově smrti se o zahradu nejprve staral jeho syn Mořic Buček až do roku 1837. Následovavní majitelé, zejména Jan Schlöcht z Heraltic (třicetiletý starosta Bubenče), však péči o sady zanedbávali; postupně zpustly a zdivočely. Od poslední třetiny 19. století začaly bývalé parkové pozemky po částech procházet transformací. Továrník Hoyermann zřídil továrnu na umělá hnojiva, u níž byla roku 1890 postavena vila čp. 95 (dnes Kanadské velvyslanectví). O rok později vznikla restaurace Zur Quelle neboli U pramene. Roku 1888 byl v severní části nový bubenečský hřbitov a v roce 1894 psychiatrická léčebna MUDr. Leopolda Kramera, která využívala část staré zahrady se stromy a potokem jako léčebné prostředí pro pacientské vycházky.

V prvních čtyřech dekádách 20. století zabraly bývalé sady především rodinné vily v zahradách. Cesta přes Bučkovy pozemky v trase východ-západ se v roce 1911 stala ulicí, která byla až do roku 1940 pojmenována Bučkova, později Rooseveltova. Prameny v jihozápadním konci parku sloužily jako zdroj vody pro první bubeneňský vodovod; roku 1901 pak byla na Terronské ulici postavena vodárna. Empírová vila z roku 1793 se nedochovala – byla zbořena v roce 1937.

Dnes se z původního rozlehlého parku dochovala pouze přirozená roklinka s potůčkem a malá parkově upravená plocha. Tato jediná dostupná část bývalých sadů nese od října 2011 jméno bývalého německého kancléře a nositele Nobelovy ceny míru Willyho Brandta. Zbývající plocha slouží jiným účelům – léčebny, mateřská škola a tenisové kurty připomínají, jak se v době 20. století měnilo využití pražské půdy.